Úvaha: Proč nikdy nebudeme mít vše?

Pouze lidé umí být neustále nespokojení, když náhodou hned nemají to, co zrovna chtějí. Jsou posedlí vlastní krásou a sebou samými. Kvůli tomu si dokáží do těla narvat botox, implantáty, vypínat si vrásky, bělit si zuby, přebarvovat vlasy (a tím si je krásně zničit) a činit spoustu šílených životních rozhodnutí. Dokáží si ničit zdraví pro peníze, aby si potom za pár let za peníze kupovali zpět své zdraví a platili si doktory, kteří je mají dát zase dohromady. Když jsou staří, chtějí vypadat mladě. Když jsou mladí, chtějí být zase starší. Ano. Tohle dovedeme pouze my.

Člověk je jako jediný tvor na světě neustále nenasytný. Pořád chce od života něco jiného. Stále mu něco chybí. Paradoxní je na tom právě to, že nikdy se nestane, že by měl pocit, že má vše, po čem jeho duše touží (nebo aspoň ne na dlouho). Vždy vám něco postrádá, pokaždé se chce mít ještě lépe. A protože mi to přišlo jako zajímavé téma, rozhodl jsem se sepsat opět další článek na toto téma.

Proč lidé pořád něco chtějí?

Myslím, že to máme zakořeněné v povaze. Je to asi něco jako součást lidské evoluce. Onen chtíč být neustále v něčem lepší, zdokonalovat se, mít něco víc, než má náš kamarád, soused, bratr, nepřítel, partner apod. Díky tomu jsme se stali pány tvorstva. Vyvinuli jsme se v něco lepšího, protože jsme se museli neustále zlepšovat a chtít od života něco víc (jinak bychom brzy chcípli). A také – měli jsme k tomu předpoklady na rozdíl od jiných „zvířátek“ (dostali jsme od pánaboha navíc mozek, i když u některých jedinců dodnes pochybuji, že mají nějakou šedou kůru mozkovou v té své vymatlané palici).

A možná právě tohle nás zase brzy zahubí. Svět nám bude časem malý.

Proč nám bude pořád vždy něco scházet?

Je to podle mě prosté. Na začátku si vytyčíme cíl – to, co vlastně chceme. Peníze? Ušetřit si na novou pračku? Vybudovat globální firmu s tisícovkou zaměstnanců? Dívku nebo muže svých snů? Věrnou a krásnou partnerku či partnera? Sex ve trojce? Dobrou práci? Uznání? Svaly? Menší zadek a boky? Větší prsa? Štíhlounký pás? Vyzkoušet si BASE jumping? Chcete si zkusit, jaké je to žít v Austrálii, Anglii, v Africe mezi černoušky nebo v Indii, protože máte pocit, že vám život utíká před očima a vy jste dosud žádné dobrodružství nezažili?

Máte také podobná tajná přání? Také vás občas tíží podobné myšlenky? Je to normální, máme je všichni. To, že žijete obyčejný život, ještě neznamená, žeto je špatně. Třeba si jej užíváte jako králové a leckterý miliardář s tváří by vám takový poklidný život záviděl.

Část lidí zůstane pouze u snění, zbytek se odhodlá něco změnit a mizivé procento jedinců nakonec dosáhne svého vytouženého cíle. Ale ouha! V tom je právě kámen úrazu. Co potom? Co pak, až dosáhneme toho, po čem jsme vždy tak prahli? Přijde pocit uspokojení. Ale jen na chvíli.

Případně zjistíme, že vlastně jsme si splnili sen, ale nebylo to tak úžasné, jak jste čekali. A nebo se nám ten pocit vítězství zalíbí a začneme si před sebe klást další a další nesplnitelné cíle. I když se nám náhodou dokážeme vše, co si umaneme, po čase nám stejně zase začne v hlavě vrtat onen pověstný červíček nespokojenosti a my se opět vydáme na další nekonečnou pouť, budeme mrhat další dny svého krátkého života na uspokojení naší vrozené a nikdy nekonečící touhy. Vždycky se najde něco, co budeme chtít vyzkoušet. Pokaždé se objeví chvíle, kdy budeme mít pocit, že nám chybí něco ke štěstí. Je to naše prokletí. Nikdy nebudeme spokojení. Nikdy nebudeme mít vše. Čím dříve nám to dojde, tím lépe pro nás. Proč? Protože pak budeme neustále v pozici hledače štěstí. V pozici feťáka, který se bude plazit přes nekončící poušť, aby si mohl zase loknout nektaru štěstí, který sotvaže spolkne pár doušků, bude chtít příště dvakrát tolik.

A tak je to neustále dokola. Věční nespokojenci často lítají ze vztahu do vztahu, jelikož jim něco chybí – vždy a všude. Ti jsou nejhorší. Nejsou vyrovnaní sami se sebou. Kolem sebe vidí samé úspěšné a krásné lidi. A chtějí také být takoví a nebo s nimi chtějí aspoň píchat, když už nic.

Jak se tohle promítne do vztahu?

Spousta lidí má neutuchající pocit, že jim ve vztahu něco chybí. Odejdou, protože chtějí najít něco lepšího. Najdou si okamžitě nového partnera, který je zpočátku super. Uběhne pár let a začne jim docházet, že sice si v mnohém polepšili, ale v minulém vztahu jim bylo přece jenom lépe (vzpomínky na minulost jsou silné jako kráva :-)). A tak se vydávají opět na dalekou cestu a hledají a hledají (a kdyby neumřeli, tak hledají až dodnes, milé děti).

Hledají stále dokonalejší model svého partnera (verze 1.52 už je out of date). Ale ten nenaleznou, ani kdyby na to měli deset lidských životů. Dokonalé štěstí neexistuje. Ne v našem lidském světě. Ne v lidských vztazích. Existuje jenom pocit uspokojení. Pocit štěstí, který vám vydrží jen tak dlouho, jak sami budete chtít.

Jak se s tím vyrovnat?

Uvědomte si, že nikdy nebudete mít vše. Že spousta snů se vám možná nevyplní. Je vám 20 a chtěli byste mít luxusní barák na Floridě? Znám pár lidí, co ten barák mají a obětovali tomu 30 let života. Ale nic si z něj neužili, protože pořád pracovali. A klidně by si s vámi vše vyměnili, kdyby mohli a tentokrát by si náležitě užili onen mladý a nespoutaný život výměnou za prachy.

Mám kamarády, kteří vydělávají miliony, ale zase měli smůlu na ženské. Další sorta měla zase štěstí na ženské a byli kurevníci – museli okusit zakázané ovoce  (prostě ojeli jinou květinku)  a nakonec jim to zničilo překrásný vztah. Teď by jej chtěli zpátky. Zkrátka pořád zde bude něco. Pořád budeme chtít věci, kterých se nám nedostává (peníze, láska, pocit štěstí, vzrušení, perfektní sex, cheeseburger v Mekáči). Některých cílů se nám podaří dosáhnout a některých ne. Smiřte se s tím, že tomu tak bude vždy. Bude to tak až do konce našeho života i dlouho po něm.

Svět se kvůli tomu nezboří. A nikdo se kvůli tomu taky neposere. Tak „voco de“?

Není třeba propadat panice, když najednou máte pocit, že vám něco chybí. Každému něco chybí. Je jedno, jestli má v garáži tři tryskáče nebo bydlí pod mostem. Jediné, co se liší, je pouze název oné věcičky či pocitu, který nás má udělat šťastnými.

Když nad tím tak přemýšlím, tak teď mi ke štěstí nechybí vůbec nic – kromě poctivého smažáku, velkých vypracovaných bicepsů a tricepsů, modrého BMW, 50 milionů dolarů na účtě, šestipatrového domu na Floridě s věrnou Pamelou Anderson, která by mi tolerovala vlastní dámský harém. Ještě jsem zapomněl, chtěl bych, aby mi bylo zase osmnáct a ještě….

Source : Krcmic.cz