Učíme se komunikovat – 1.část

Představte si, že u baru stojí nádherná dívka. Vám se velice líbí. Chvíli po sobě pokukujete. Říkáte si, jaké by to bylo fajn, kdybyste ji oslovili a ona s vámi šla na rande. Pak však přichází na řadu vaše druhé já, které vám radí se tomuto riskantnímu kroku raději vyhnout. Co když půjdete směrem k ní, zakopnete a znemožníte se před vaší vysněnou dívkou? Nebo se s ní pustíte do řeči a zakoktáte se. To by byl přece hrozný trapas. A proto raději tuto variantu zavrhnete.

Někteří z vás by třeba začali rovnou přemýšlet nad tím, jak dívku oslovit. Co jí vlastně řeknete? Chtělo by to něco vtipného. Třeba: „Ahoj, já jsem Patrik. Jseš fakt kost, nešla bys se mnou na rande?“ Ne. To ne. Zamyslíte se. Co se jí třeba zeptat na to, jak se jí daří? Nebo jí pochválit, jak jí to sluší? Ne. To taky není ono. Zase se zamyslíte. Po nějaké době nakonec vymyslíte vhodné oslovení, u kterého si budete jisti, že zcela jistě zabere. Nahodíte sexy pohled směrem k baru a……vaše dívka už tam není. Odešla. Třeba to měla být vaše budoucí žena. Ale to už se nikdy nedozvíte.

Zkusme se teď přenést do mysli oné ženy. Stojí sama u baru. Najednou se objeví sympatický mládenec. Chvíli po něm pokukuje. Docela se jí líbí. Říká si, že by bylo fajn, kdyby ji oslovil. Ale ten první krok musí učinit on. Dívka mu přece již dala řádně najevo, že se jí líbí. Vrhá na něj svůj nejsvůdnější pohled. Čeká. Stále se nic neděje. Objedná si drink. Vypije ho. A stále nic. Řekne si, že o ni mládenec asi nemá zájem a odejde zklamaná domů.

Přitom z nich mohl být úžasný pár, který spolu vydrží až navěky. Už se vám někdy něco podobného stalo? Nechcete se příště mučit myšlenkami, proč jste ji neoslovili? Proč jste nejednali jinak? Jednejte! Zbytečně nad ničím nepřemýšlejte. Čím více budete přemýšlet nad tím, co uděláte, tím více budete sami sebe odrazovat od akce. S velkou pravděpodobností si sami vytvoříte mentální blok. Nepřekonatelnou bariéru. A navíc všechny předem připravené fráze působí nesmírně uměle:-).

 

Přejděte přímo k činům

Představte si další situaci. Je odpoledne. Jdete po ulici. Dojdete na autobusovou zastávku.  Chcete se podívat, v kolik vám to jede. Ale nevíte, kolik je hodin. U zastávky stojí dívka a prohlíží si mobil. Budete se bát ji oslovit a zeptat se, kolik je hodin? Ne. Proč? Protože ji nechcete sbalit. O nic vám nejde. Chcete se skutečně jen dozvědět, za jak dlouho vám jede autobus. Jednáte intuitivně, bez rozmýšlení.

 

A zcela určitě

 

Učíme se oslovovat

Pro mnohé z nás není problém konverzovat s lidmi. Ale jen do té doby, než nám jde o něco důležitého. Stejně tak nám činí problém komunikovat s někým, kdo se nám líbí. V tu chvíli se objevuje podvědomý strach (určitě něco pokazím), nejistota (co, když se to nepovede nebo se ztrapním?). Jak se toho pocitu zbavit?

 

Snažte se oslovovat, získáte tím sebedůvěru

Nemusíte hned vyběhnout na ulici a začít oslovovat každého kolemjdoucího, kterého uvidíte (i když i to je cesta). Postupujte systematicky. Stanovte si postupné cíle (například oslovím deset lidí za měsíc). No jo, ale na co se jich máte ptát? Na nic. Jenom slušně pozdravte (dobrý den / ahoj) a zeptejte se, kolik je hodin. Můžete se také pokusit hezky usmát, ale zase se tam neřehtejte jako kreténi:-). Poděkujte. A pak se s oslovenou osobou zase rozloučte. Později budete tuto techniku rozvíjet.

 

Nevybírejte si ze začátku jenom pohledné objekty. To vás bude psychicky zneklidňovat. Jakmile se vám totiž někdo bude líbit, objeví se opět náš známý psychický strašák (co když to celé pokazím?). Na nácvik doporučuji obyčejné lidi: maminky s dětmi, milé babičky a dědečky nebo méně pohledné spoluobčany:-).

 

Source : Krcmic.cz