Proč jsou pro nás vztahy v životě tak důležité?

Je třeba si uvědomit, že člověk je vztahová bytost. Kdy na rozdíl od zvířat (hmyz – brouci, pavouci) se my lidé bez vztahů ve svém životě neobejdeme. Jsou naší součástí. Přicházíme s nimi do styku prakticky každý den a když se nevyvíjí tak, jak chceme, tak se z toho hroutíme.

A proto není úplně od věci se o vztazích dozvědět něco více. Pochopit, jaké vztahy existují, jak vypadají a hlavně jakou roli plní.

Za sebe bych raději viděl tohle v učebnicích na základních, středních či vysokých školách, než to, jaké se píše i ve slově „cygán“ a jak se počítá odmocnina pro sinus a cosinus.

Protože bez těchto znalostí se dá žít (kdo z vás se pak po škole setkal v praxi s vypočítáváním logaritmů?), bez znalostí vztahů a toho, jak fungují, už se žije trochu hůře. Protože pak vám nedochází zcela elementární věci, díky kterým si pak mockrát v životě nabijete držku.

Nechápete, proč se vám dějí určité věci. Proč vám krachují vztahy. A hlavně – se z toho pak nehroutíte, protože už víte, co se děje. Ale pojďme to vzít hezky od začátku.

Kdy vzniká první vztah?

Dle vědeckých studí se začíná prvotní vztah u člověka budovat už někdy během 29. týdne těhotenství naší matky.

Už touto dobou máme jako dítě paměť.

Máme vědomí, kdy si uvědomujeme, že kolem nás něco je a něco se děje. Netušíme, co to je – že všechno to, co je aktuálně kolem nás je „naše matka“, ale už si uvědomujeme, že nás zkrátka něco obklopuje.

A právě tento prvotní vztah s matkou je pro náš další vývoj a cestu životem stěžejní. Může nás totiž hodně ovlivnit do budoucna (ať už v pozitivním i negativním duchu).

Ono se stačí podívat i do přírody, jak tam to funguje, kdy to vlastně dotáhli nejdál tvorové, kteří měli kontakt matka-dítě co nejdéle. Kdy se o ně matka stará, pomáhá jim na základě svých mateřských pudů. Čím delší ten kontakt je, čím kvalitnější ten vztah je, tím lépe pro nás děti.

Máme to pak v životě jednodušší – umíme vyznávat city, cítit lásku i ji dávat, méně se (anebo více) bojíme, když nás rodiče nepodporují – nicméně to neznamená, že zrovna vy nedokážete z této nevýhody udělat vaši hlavní přednost. Je to na každém z nás. To, že máme každý jinou startovní čáru není dostatečná omluva k tomu, abyste mohli být pořád ve sračkách…

Vztahy, hierarchie vztahů

• Proč vztahy potřebujeme?
• Jak souvisí se vztahy pojmy jako důvěra a víra?
• Jak vypadá hierarchie vztahů a jaká forma vztahu je v této pyramidě nejvýše a naopak nejníže a proč?

Povíme si :-). Začněme tedy tou první otázkou.

Proč vztahy potřebujeme?

Vztahy potřebujeme, abychom měli nějakou sebereflexi. Abychom pochopili, jací jsme, proč jsme. Jsme zkrátka typ bytostí, která se bez vztahů a bez tohoto nastaveného zrcadla neobejde.

Důvěra, víra, intimita – základní stavební kameny každého vztahu

Pro každý vztah potřebujete několik věcí – důvěru, víru a určitou míru intimity. Všem těmto pojmům se budu věnovat dále, protože to se vztahy a s hierarchií vztahů hodně souvisí.

Důvěra

Když chybí lásce živá, silná, nezvratná důvěra, tehdy je podobná stromu, který je navenek pěkný a silný, ale vespod má podťaté hlavní kořeny, takže ho i slabý větřík může vyvrátit,“ prohlásil kdysi slavný francouzský básník, prozaik a dramatik Jean de La Fontaine.

Podle psychologů se míra důvěry v dospělosti výrazně odvíjí od průběhu našeho dětství. To, jak (a jestli) budeme schopni někomu důvěřovat v pozdějších fázích života, se utváří v průběhu prvního roku života (v takzvaném kojeneckém období).

Nejprve se důvěra tvoří ve vztahu k rodičům, později se tento postoj odráží ve vztazích k dalším lidem a obecně ke světu vůbec. Z nedostatku důvěry pak vyplývají (životní) zklamání, jež často vedou k závistivosti, pronásledování a krutosti ze strany lidí, kterým někdo dříve hodně ublížil.

Což ostatně můžete často vídat u týraných zvířat, která mají záchvaty vzteku, jsou přehnaně agresivní, mají špatný vztah k lidem atd. A asi netřeba si nalhávat něco jiného – i když máme mozek, tak pořád jsme svým způsobem hodně podobní zvířatům.

Psycholog Erik H. Erikson tvrdil, že získání důvěry k jiným lidem, ke světu, i k sobě samému, takže to je vůbec prvním vývojovým úkolem, který nás v životě čeká a který musíme úspěšně splnit, máme-li se posunout dál bez větší psychické újmy.

Zkrátka potřebujeme mít pocit, že někomu můžeme důvěřovat. Bez tohoto pocitu (víry) člověk často propadá depresím, cítí, že jeho život je nenaplněné bloudění bez cíle a chybí mu vlastně nějaký vyšší cíl, všeho se bojí, protože je na vše a vždy zcela sám. Určitě to sami dobře znáte :-).

Kdo nedůvěřuje nikomu a v ničem, nikdy nenaváže uspokojivé vztahy, ať už partnerské, nebo přátelské (anebo nepřátelské :-)).

Jestliže vztah dítě-rodič nefunguje tak, jak by měl, a rodiče neuspokojují emoční potřeby svého dítěte v dostatečné míře, namísto důvěry ke světu a k lidem se utváří nedůvěra vůči všemu a všem. A je pak velice těžké pro dotyčnou osobu překonat tento chybějící nedostatek (důvěra v lidi) v pozdější dospělosti.

Ale to neznamená, že se nedá důvěra v lidi nedá získat či naučit – dá, je pouze třeba chtít a snažit se a když na to nestačíte sami, tak využít služeb psychologa a s jeho pomocí postupovat krůček po krůčku a postupně zase v sobě objevovat důvěru v lidi – všichni rozhodně nejsou špatní. 

My lidé máme panickou hrůzu z toho jít k psychologovi. Bojíme se toho, co na to řekne okolí. Máme strach z toho, že to vlastně značí, že když potřebujeme psychologa, tak jsme špatní, jsme blázní či zcela vyšinutí lidé. Podle mě se není zač stydět – psycholog je jako doktor. Také přece, když vás něco bolí a nelepší se to, tak jdete ke svému lékaři, protože ten vám je schopen pomoci.

Není se tedy zač stydět – naopak – často vás to posune o obrovský kus dopředu, protože někdy neumíme být upřímní sami k sobě a s pomocí psychologa umíte pak najít příčinu problému snáze a hlavně máte v podobě něco jako osobního trenéra, který vám pomáhá překonávat bariéry, které byste buď sami nepřekonali. Anebo které byste překonávali léta. Ale zpět k důvěře :-).

Úloha rodičů spočívá v tom, aby dítě dokázali přesvědčit, že se na ně může spolehnout, že zastávají stabilní místo v jeho životě, i když třeba na chvíli odejdou. Dávají svým dětem pocit zázemí. Domova. Ony pak mají pocit (věří tomu), že se mají vždy kam vrátit, když jim bude nejhůře.

Děti, kterým tato jistota chybí, bývají citově deprivované, což způsobuje poruchy v dalším vývoji osobnosti. Základy důvěry obecně (a tedy i základy partnerské důvěry) vznikají na samém začátku života.

Ovšem k základům se postupem času přidávají nové a nové zkušenosti, které mohou způsobit, že tato základní důvěra dostane trhliny (a naopak – trhliny se zacelí – ale to se stává méně často).

Ale jen dětství v tom nehraje jedinou roli. Můžeme klidně prožít ideální dětství, ale negativní zkušenosti během samotného života se nevyhnou nikomu z nás.

Každý z nás zažil nějakou situaci, v níž nás partner podrazil či „jenom“ nepodržel. A naší důvěrou ve vztahy to otřáslo. Základní důvěra utvářející se v prvním roce života nám však podle psychologů výrazně lépe pomáhá negativní zkušenosti a špatné zážitky překonávat a vyrovnávat se s nimi. Díky ní se zase dokážeme postavit na nohy a překonat zdánlivě nepřekonatelné.

Hodně k překonávání problémů pomáhá právě to, když víte, co se děje a proč se tak děje. Zkrátka když se více nimráte v psychologii a chování lidí, protože chování lidí a jejich jednání je v mnoha případech velice podobné. Máme určité vzorce chování, které se neustále opakují dokola ve stejných situacích a čím dříve to člověk pochopí a naučí se toho využívat :-), tím lépe. Stejně tak, jako když víte, že když pes, který na vás cení zuby, tak vás kousne, tak se dá (někdy lépe, někdy hůře) předvídat chování partnerů a snáze se vám pak rozhoduje, co máte (anebo nemáte) dál dělat.

Tedy nejvíce vám pomůže, když se vám podaří určit a pojmenovat, co se stalo. Protože pak jste schopní najít řešení :-).

Víra

“There is freedom waiting for you,
On the breezes of the sky,
And you ask „What if I fall?“
Oh but my darling,
What if you fly?”

Víra je snaha či ochota věřit v něco. Je to něco, co nás přesahuje a právě víra je základní stavební kámen pro vztah. Protože jsme schopni věřit, i když si nejsme něčím vůbec jisti. I přesto jsme schopni věřit, že:

• má náš život smysl, věříme, že smysl života objevíme a pochopíme,
• dokážeme věřit v lepší zítřky,
• když se dostaneme na scestí, tak věříme, že se z toho vyhrabeme,
• i když se nám nedaří, tak věříme, že je to jen chvilková záležitost atd.

A tento pocit nás pak provází po celý život a hlavně ovlivňuje nás, naše chování i naše (budoucí a současné) vztahy.

Nejsme schopni definovat, co to je, ale víme, že tam něco je. Nevíme, jak to dopadne, ale pevně tomu věříme a jdeme si za tím.

Bez víry přichází neustále otázky typu – má náš vztah smysl? Protože ti, co věří, tak si na tuhle banální otázku umí hned odpovědět. Má, pokud tomu věříte (a vztah vás naplňuje). O ničem jiném to není.

Teď přihodím takové jedno polínko do ohně. Vědci zkoumali, co stojí za tím, že jiné páry jsou šťasté a jiné ne. A došli k závěru, ty šťastné páry si umí vztah udělat hezký díky přikrašlováním skutečnosti.

Ti šťastní vidí totiž hlavně to dobré na svém partnerovi a pamatuji si především pěkně chvíle.

A to bylo skutečně dokázáno pozorováním dvojic v uzavřeném prostředí a vyhodnocováním jejich chování a hlavně srovnáním toho, jak společný čas posléze interpretují, kolik dobrého si pamatuji a kolik špatného zapomínají. Rozdíly mezi šťastnými a nešťastnými páry byly neuvěřitelné.

Každý vztah potřebuje „pozitivní iluze“. Protože se pak netrápí jeden z dvojice (či oba zúčastnění) tím, proč ten jejich protějšek není dokonalý a proč mají pořád pocit, že jim něco chybí. Dovedou si zkrátka na všem najít to hezké.

Proto se také vědci snažili sepsat i několik rad, které vám pomohou (snad) vyřešit jakoukoliv (vnitřní) krizi ve vztahu:

1. Koncentrovat se na řešitelné praktické problémy a nikoli na neřešitelné, nesnažit se změnit partnerovu osobnost – česky řečeno – některé věci (hned) nevyřešíte, nechejte jim volný průběh. Svého partnera nezměníte. pokud nebude on sám chtít změnit sám sebe a hlavně – je to běh na dlouhou trať, počítejte s tím. Nechtějte zázraky na počkání.
2. Rozvíjet svou znalost o partnerovi – pochopit jeho přednosti i nedostatky, jeho strach a zármutek. Protože teprve pak mu můžete být oporou.
3. Vytvořit si společný smysl vztahu – vědět, proč spolu jste a proč chcete oba spolu dále pokračovat. Že vám oběma to něco dává. Měníte se k lepšímu, formujete se, pomáháte si navzájem kompenzovat nedostatky. Zkrátka, že vám stojí za to spolu pokračovat.
4. Být realistický – neočekávat nemožné = nikdy nebudete mít vše (ono je to někdy dobře). Budete mít vždy jen něco z toho, co si přejete. Musíte si tedy srovnat priority. Je to pro vás skutečně tak nepřekonatelný problém, že spolu už nemůžete déle vydržet? Anebo řešíte ve skutečnosti jen malichernosti?
5. A to ze všeho nejdůležitější – váš vztah se musí někam vyvíjet. Nelze jen čekat a přežívat. Vztahy, které se nevyvíjí, kde nejsou hádky, tak ty se nikam neposunují a pak zákonitě musí zaniknout. Protože pak ztratí smysl (sebekultivace nás samých).

Ono je totiž velice snadné najít milion důvodů, proč už dál ne. Ale když situaci obrátíte, tak se těmto věčným otázkám navždy vyhnete velkým obloukem. Samozřejmě je to podmíněné tím, že skutečně chcete tuto cestu podstoupit. Někdy vás zkrátka ten druhý jen brzdí. Tohle si musí každý rozhodnout sám, jestli má sílu a chuť bojovat a zkoušet jít dál anebo to prostě už chce zabalit.

Ztráta víry

Čím více nás zklamávají vztahy a okolí důvěrou, tím více se upínáme k víře (bude líp). To ostatně vidíte ve chvíli, kdy jsou lidé na dně. To jsou chvíle, kdy se nejčastěji upínají k bohu (k náboženství).

A když nás pak vztahy v oblasti důvěry dokonale zklamou po všech stránkách, tak mohou pojmout pocit, že už to tak prostě musí vždy zákonitě být vždy. V krajním případě jsou takto „postižení“ lidé schopní i zranit (sebe) či zabíjet. Proto tak často myslíme na sebevraždu, když se nám všechno hroutí.

Proto jsou tak časté vraždy v afektu, kdy zkrátka někoho bodnete anebo uhodíte pánvičkou, i když jej extrémně milujete :-).

Intimita

Intimita představuje:

• vzájemnou blízkost, doteky,
• emocionální pouto,
• pocit být milován,
• vzájemné poznání se,
• empatii (rozumíte si po všech stránkách a dovedete se vcítit jeden do druhého),
• oporu a sdílení.

Jak vidíte, tak intimita nepředstavuje pouze intimitu tělesnou. Ale spíše jde o souznění, poznání toho druhého. V každém intimním vztahu také člověk nachází sám sebe.  

Problémy s intimitou mají často lidé, kteří zažívají krizi osobní identity – cítí se neustále sami. Mají pocit, že je nikdo nemá rád, anebo si s člověkem, kterého mají rád, nerozumí anebo mají pocit, že jej nemilují.

Abyste mohli intimitu plně prožívat, potřebujete umět být blízko hlavně sami sobě a zároveň musíte být schopni se dostat dostatečně blízko k druhému člověku, abyste mohli užít rozkoš z jeho blízkosti a přitom se v této blízkosti neztratit a neutopit. Tím mám hlavně na mysli to, aby vás partner neovládal. Anebo – abyste na něm nebyli závislí.

Dost často se mi stávalo, že jsem se vztahu takzvaně obětoval pro druhé. To pak vede k tomu, že bohužel potlačujete svou osobnost, necháváte se utlačovat na svůj úkor, což vede pak k tomu, že jste se svým životem čím dál méně spokojeni. A to se zákonitě projeví i ve vztahu.

Hierarchie vztahů

Stejně jako všechno ostatní i vztahy mají určitou hierarchii. Od nejvyšších po nejnižší.

• Náš vztah k sobě samému
  • Partnerský vztah
    • Symbiotický vztah
      • Přátelský vztah
        • Kamarádský vztah
          • Pracovní vztah
            • Funkční vztah

Náš vztah k sobě samému – nejvyšší vztah v celé této hierarchii je náš vztah k nám samotným. Ten rozhoduje prakticky o všech dalších navazujících vztazích. Základem je respektovat a mít rád sám sebe. To je naprostá nutnost.

Jednoduše řečeno, když nemáte rádi sami sebe, tak máte vcelku velký problém a hlavně – všichni mají problém s vámi.

Paradoxně právě tento vztah k naší osobě se formuje už v dětství, proto ostatně osoby, které neměly šťastné dětství anebo v něm zažily nepříjemné chvíle, tak mají samy k sobě špatný vztah, které ústí k přehnaným výčitkám (všem ubližuju), přehnaná lítost (za všechno můžu já), mají sklony k sebepoškozování a k sebevraždě.

Partnerský vztah – nejvýše je pak partnerský vztah, který obsahuje intimnosti, důvěrnosti (vzájemné) a obsahuje i sex (zaplať pánbůh :-)).

Symbiotický vztah – vztah, kdy máte spolu důvěrnosti, máte spolu sex (zaplať pánbůh), ale (super)intimity si nesdělujete.

Přátelský vztah – obsahuje důvěrnosti, obsahuje i intimní informace, ale neobsahuje sex (už za něj musíte platit :-)). Jakmile máte v přátelství sex (zaplať pánbůh!), tak už v tu chvíli skončilo přátelství (bohužel :-().

Zde bych ještě trochu odbočil – dost lidí je na větvi z toho, že mají x tisíce přátel na Facebooku. Uvědomte si, že tohle nejsou přátele. Tady žádný přátelský vztah neprobíhá. Problém nastává ve chvíli, kdy vy si chybně myslíte, že všechno to, co je na Facebooku, jsou vaši přátelé. Na Facebooku máte povětšinou funkční vztahy a jen u několika málo jedinců se dá mluvit o tom, že tam probíhá i nějaký přátelský vztah (a beztak jsou to stejně čuráci :-)).

Oni vás totiž většinou neznají, neví, jací jste a nepomohou vám, když budete mít problémy (čest výjimkám). Další věcí je, že na Facebooku se umí každý dělat krásným, sexy a přitažlivým. Ale většinou je realita přesně opačná. Sociální sítě nám dávají možnost být někým jiným, než jsme. A většina z nás to také tak dělá. Předstírá a snaží se o to tak dokonale, až tomu stádo uvěří a to začne dělat to samé – předstírat něco, co ve skutečnosti neexistuje. A pak je z toho takový začarovaný kruh.

Zamyslete se nad tím, proč někdo tráví hodiny svého drahocenného času vytvářením fiktivních obrazů své osoby a přátelských vztahů na internetu, když je přece tak dokonalý? Anebo si tím jen něco kompenzuje – něco, co mu ve skutečnosti chybí? Uznání (potřebuje se pochlubit)? Skuteční a opravdoví přátelé? Peníze? Moc?

Problém dnešní doby je, že můžete sedět čtyřiadvacet hodin doma u počítače, být v kontaktu s druhými po celé zeměkouli, a přitom nemusíte reálně potkat jediného člověka. A naivně si myslet, že těm lidem okolo na vás záleží, že vás znají. Neznají vás, protože jste jeden druhého v životě neviděli.

Neznáte se – možná se jednou odhodláte a půjdete na schůzku, kdy zjistíte, že ten někdoz Facebooku  je vlastně někdo zcela jiný. Anebo je to přesně ten, koho hledáte. Facebooku vám může pomoci si toho na druhé straně trochu oťukat, ale neznamená to, že si s tímto člověkem budete v reálu nakonec rozumět.

Cílem je spíše chodit na místa, kde se vyskytují lidé se společnými zájmy. Tam máte daleko větší šanci, že se seznámíte, vytvoříte si skutečný kamarádský anebo přátelský vztah – protože se poznáte bez jakéhokoliv přehnaného přikrášlování (i když každý se snaží vypadat lepší než je – včetně mě –  reálu se to už trošku hůře „fejkuje“ a schovává). 

„Přátelství by mělo být za odměnu. Přátelství je stav, kdy se můžete jeden na druhého spolehnout, když je vám nejhůře. A stejnou službu prokazujete i vy nevědomky svým přátelům. Všechno ostatní jsou jen kamarádi a známí, kteří ale přijdou jen ve chvíli, kdy oni od vás něco potřebují. Praví přátelé pomohou a nic za to na oplátku nežádají a aniod vás na oplátku nic nečekají. Postačí jim vaše děkuji.“

– neznámý autor

Kamarádský vztah – vztah, který neobsahuje intimní informace, neobsahuje sex, ale obsahuje důvěrnosti.

Pracovní vztah – vztah, který je charakteristický tím, že máte vnější cíl, který vám někdo dal (šéf). Většinou ten cíl souvisí s prací, proto se to jmenuje pracovní vztah (divné, co?). U pracovního vztahu se musíte v rámci možností respektovat, abyste byli schopní toho cíle dosáhnout. Když se to nepodaří, tak u pracovního vztahu se stane to, že se dotyčná osoba zařadí do kolonky kokot, čurák, vypíčenec, zamrdanec atd. Source : Krcmic.cz