Práce ve velké firmě

Stejně jako mnozí i já jsem kdysi začínal v jedné velké firmě. A po pár letech jsem si řekl, že by bylo fajn o tom také jednou něco sepsat – tedy ve chvíli, kdy budu moci. Myslím, že dnes ten den právě nastal. Tento článek by měl sloužit jako varování pro naivní mladé duše, které věří, že velká korporace je něco pro ně. Většinou tomu tak není.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem opustil jednu velkou korporaci. Ještě teď si pamatuju, jak jsem tam před více než 7 lety nastupoval s naivními iluzemi prostého študáka, který právě vylezl z jednoho z možná několika tisícovek ústavů u nás (pro mentálně postižené a retardované jedince). Dnes se těm ústavům říká (vysoká) škola.

• Snil jsem o tom, že se něco naučím a stanu se těžce placeným specialistou.
• Doufal jsem, že budu mít kolem sebe kolektiv milých a nadšených lidí, kteří jsou zapálení do své práce.
• Čekal jsem, že za svou loajálnost firmě budu dobře odměněn.
• A stejně tak, že lidé s nadprůměrnými výkony budou mít vždy více peněz, než ti, co nemakají. Alespoň tak nás to učili ve škole. Ti lepší měli jedničky. Ti špatní dvojky, trojky, čtverky či pětky – většinou měly ty trojky až pětky holky v pozdějším věku, kdy jim narostla prsa :-).
• Stejně tak jsem, jako všichni poctiví študáci, věřil, že v podobně velké firmě udělám kariéru (nestalo se tak a jsem za to vlastně i rád, protože mě to donutilo pracovat sám na sobě).

Netrvalo dlouho a o všechny iluze jsem přišel. Vlastně o většinu iluzí jsem přišel už asi během jednoho týdne. Ale vezměme to hezky od začátku.

Jelikož jsem tehdy neměl ještě moc zkušeností, obíhal jsem jako každý jiný pohovory. Korporace jsou v tomto ohledu kouzelné. Mají totiž vždy ta největší HR oddělení, jejichž práci ještě doplňují externí personální agentury. A podle toho to také tak vypadá. Je v tom totiž neskutečný bordel.

Zatímco jinde stačí jedné personalistce k oťukání si kandidáta jedno, maximálně dvě výběrová kola, v korporátní sféře počítejte minimálně se třemi vstupními kolečky a dalšími 2-3 interními výběrovými koly (liší se dle velikosti managementu, čím více lidí bude nad vámi, tím více kol vás čeká). Musíte se totiž představit všem – slečnám z personální agentury, slečnám z interního HR oddělení – ideálně několikrát.

Občas se totiž stává, že si lidé na HR práci mezi sebou delegují. Jedna slečna dělá vstupní pohovor, další dává dohromady psychologický rozbor kandidáta. Třetí vás pak ještě musí seznámit s výsledky vašeho snažení. A čtvrtá pak skartuje došlé životopisy do koše.

Všichni tihle lidé si s vámi budou chtít pokecat :-). Až teprve pak jdete na pohovor s manažerem, jeho nadřízeným a na závěr celého HR maratonu také ke generálnímu řediteli, aby vám mohl potřást pravicí a zeptat se své sexy sekretářky, co to sem přišlo za divného pána k němu do kanceláře. Suma sumárum to bývá těch 5-6 schůzek (tímto zdravím LMC.cz, kde to přesně takto debilně chodí).

Zvláštní je, že i přes veškerou snahu všech lidí na HR, se podaří personalistkám vybrat téměř vždy naprostého vola (mě nevyjímaje). Pijavici, která nic neumí. Ale je schopná odříkat personalistkám pohádku o tom, jak budou pro firmu žít, dýchat a nakonec i pro ni umřou, bude-li to třeba. Nesmíte také zapomenout během pohovoru zmínit, že sem vlastně (ne)jdete kvůli penězům, ale kvůli zkušenostem a protože vás vaše práce baví (i když vůbec netušíte, co zde budete vlastně dělat). Jíst nepotřebujete. Ale pracovat – to ano. Ach! Skoro jako v pohádce. Soudný člověk by se tomu zdráhal uvěřit.

Prostě – chcete-li se dostat přes „korporátní“ HR, musíte se přetvařovat a snažit se vypadat tak, jako kdybyste to mysleli smrtelně vážně. Ideální je na to průprava z DAMU, JAMU a nebo z jiného „divadelního souboru“.Hlavně to nezapomeňte vždy vše náležitě prožívat. Čím procítěnější vystoupení předvedete na pohovoru, tím vyšší šance je, že si vás „holky z HR“ vyberou.

Většinou lidé, co něco umí (a nebo si sebe aspoň trochu váží) vám podobné kraviny slibovat nebudou. Proč by to také dělali? Vy chcete je, ne oni vás. Oni už své teplé místečko mají a jsou si vědomi svých kvalit.

Pokud nejste rozený divadelní herec a nebo (porno)herečka s velkými boobies, nezbývá vám nic jiného, než že budete hrát sami sebe. Tedy budete tím mladým a naivním pitomcem (jako jsem býval  kdysi já). A musíte bezmezně věřit, že tohle je ta pravá firma pro vás. Výsledek si v tomto druhém případě také moc nezadá s tou divadelní groteskou.

Úsměvné na mém prvním pohovoru do velké firmy bylo, že jsem jej tehdy absolvoval celý v němčine. A slečna, která si se mnou měla na pohovoru povídat, toho uměla německy ještě méně než já. Rozuměli jsme si asi každé třetí slovo. Ale pokecali jsme. To bylo hlavní. Srandovní nakonec bylo, že k práci jsem němčinu vůbec nepotřeboval. Ale zato jsem se pomalu začínal učit italštinu a francoužštinu, abych vůbec věděl, co je v těch papírech, co mi nechala vedoucí na stole…

Nevím, jestli to brát jako štěstí (a nebo jako smůlu), ale vždy po příchodu do nové firmy jsem se potkal s někým zkušenějším, kdo mi rovnou vysvětlil, jak to ve firmě běží. Vysvětlil mi, že nic z toho, co mi personalistky na pohovoru slibovaly, tak ve skutečnosti nefunguje. Že to je vlastně jen (nevinná) lež, aby sem vůbec někdo šel dělat.

Tento starý mazák mi měl dělat „kouče“. Motivovat mě, pomáhat mi, abych se co nejdříve vše naučil. Já mu měl sedět za zadkem a trpělivě se učit. V korporátní sféře se tomu říká work shadowing nebo také job shadowing.

Korporátní mazáci považují work shadowing za umění. Za umění, jak se úspěšně vyhýbat práci. Později jsem si pak všimnul, že někteří zaměstnanci provozovali work shadowing po celou svou profesní kariéru.

Každý den ukázkově pouze „stínovali“ a předstírali, jak moc pracují. Většinou říkali, že jsou hrozně „busy“. Ostatně umění vyhnout se povinnostem a delegovat svou práci pouze za pomocí mailu na jiného pracující jedince pod vámi patří mezi základní dovednosti každého letitého korporátního zaměstnance. Paradoxně právě tito přeposílači emailů patří mezi nejlépe placené zaměstnance firmy. Většinou nesou označení manažeři, ale mnohdy je najdete i v těch nejnižších patrech firemní hiearchie.

Bohužel byl vždy každý můj kouč tak znuděný a nebo znechucený svou vlastní prací, že na motivaci nikdy nedošlo a rovnou vyklopil, co ho zde tak šíleně sere a co asi bude srát mě. Vysvětlil mi, že naše korporace se vlastně jen topí ve vlastních lžích a všichni tyto lži papouškují, aby si udrželi místo a neměli problémy.

Díky tomu jsem už od prvního dne ve firmě věděl, že na nějaké povýšení u pracantů se tu nehraje. A že vše je to jen o lezení do prdele lidem ve vyšším managementu. A i když nerad, musím jím dát s odstupem času za pravdu. Skutečně to tak ve velkých firmách chodí. Zažil jsem spousty lidí, kteří pro firmu dřeli a povýšení se ani po několika letech nedočkali (a než by k tomu nebyl dostatek příležitostí).

Zažil jsem spoustu sráčů, kteří jen lízali ty správné zadnice, dělali velké nic a ti pak to povýšení díky tomu dostali. I to byl jeden z důvodů, proč jsem šel raději dělat sám na sebe. Dodnes toho kroku nelituji. Hodně mi vzal. Ale hodně také dal. Stejně tak moc mi ale dal i život v korporaci.

Jedna z dalších věcí, která vás na velkých firmách zarazí je elitářství. Ve velkých firmách totiž nerozhoduje to, co umíte. Ale jen a pouze:

• do čí zadnice se proderete
• jakou školu jste vystudovali, pokud nemáte dostudovánu aspoň jednu vysokou školu (jedno jakého zaměření – třeba tělovýchovu), jste v očích personalisty naprostá nula – i kdybyste řídili klidně deset let celou zeměkouli
• případně z jaké firmy jste přišli (je zcela jedno, co jste tam dělali, důležitý je zvuk, jméno firmy)
• jak často si necháte s úsměvem na tváři srát na hlavu a zda za to umíte i náležitě poděkovat, když vám něco čas od času ukápne do čela
• zda se umíte neustále tvářit nadšeně a tvrdit, jak vám na práci záleží – a zkuste to dělat dennodenně třeba za 15 000 hrubého, jako to musí dělat prodavačky v Tescu:-)
• jestli umíte držet jazyk za zuby a hlavně neodporovat svému vedení (protože – přiznejme si to – nejméně oblíbení jsou ti lidé, co umí a chtějí říkat pravdu)

Když si tyto body tak nějak přečtete ještě jednou, dojdete k závěru, že vlastně nikdo normální se do korporátní firmy ani nemůže dostat.

To je omyl – i těch normálních lidiček najdete ve velkých firmách kupodivu hodně. Alespoň já jich zažil docela dost. Zvláštní je, že skoro nikdo z nich nepracuje na žádné důležité manažerské pozici. Respektive – skoro všichni již pracují jinde. Za lepší peníze. Pod lidmi, kteří oceňují jejich profesní kvality. Dělají práci, která není závislá na tom, jak moc se (ne)přetvařují. A jsou spokojení.

Schopní lidé v korporacích jsou. Ale většinou zde dlouho nevydrží a jdou brzy jinam. Je to většinou ve chvíli, kdy pochopí, že to v této navenek opěvované firmě stojí skutečně za houby. A že vlastně nemají důvod si tady hrát na blbečky kvůli těm drobným, co tady dostávají.

A nebo zůstanou a podvolí se. Korporátní prostředí je zkazí. Z nonstop dříčů se tak stávají další ovce, které pilně dodržují osmihodinovou pracovní dobu a stejně jako všichni ostatní se již kvůli své práci nepřetrhnou. Berou almužnu, kterou jim firma pravidelně vyplácí. A podle toho vypadá také jejich oddanost práci a loajálnost k firmě. Většinou pak tito lidé zaučují „new joinery“ [njů džojnry]. Nováčky. Naivní děti z univerzit.

Vezmu-li to hantýrkou HR, tak do velkých firem se často dostanou lidé, kteří:

• Mají odpovídající vzdělání (vysokoškolský titul) – sloužící  jako nezpochybnitelný doklad o tom, že se dokázali našprtat pár pouček a vlastně se jim po střední škole nechtělo jít hned pracovat (neplatí pro všechny profese – například pro právníky, doktory, programátory, učitelky, učitele a jiné profese, kde se naopak bez vědomostí ze školy neobejdete :-)). Naopak to platí pro ekonomky (jako školy, ne ekonomky jako ženské – ale i ty jsou dost na hovno…). Já sám jsem doslova ukázkový příklad. Pokud tedy náhodou v mládí nebudete vědět, co se 3-5 roky svého života, jděte na ekonomku (na školu, nelezte na žádnou slečnu, většinou ekonomky za nic nestojí)… Nic se tam nenaučíte, maximálně si perfektně zachlastáte. Což není také špatně, jen se pak těžce probouzí do toho krutého života, kdy ve třiceti zjistíte, že budete možná kvůli těm letům chlastání do konce života třít bídu (a nebo se hecnete a na stará kolena se fakticky i něco naučíte a za rok si koupíte BMW).
• Mají dlouholetou praxi – tzn. mají v kolonce v CV alespoň jednu či dvě zvučná jména firem, pro které pracovali, a jež se alespoň okrajově věnují podobnému oboru. Případně mají v CV název jiné velké korporace, pro kterou pracovali celý život a nic jiného vlastně ani neviděli. Výsledky v předchozí firmě většinou HR oddělení už tak nezajímají.
• Dovedou skvěle vařit kafe – jelikož ho denně vypijí tři galony, aby ráno neusnuli u počítače. Příprava kávy je jejich oblíběná kratochvíle, jak si zkrátit již tak notně dlouhou a  nudnou pracovní dobu. Proto si kafe vaří tak 5-10x za den.
• Jsou týmovými hráči – chápou význam slova delegovat. Když je něco nutné udělat okamžitě, delegují práci na zbytek týmu a jdou se dívat na Novinky.cz. Stejně tak jako týmoví hráči nezapomínají informovat vedení o tom, kdo zrovna málo maká (a své jméno tam jaksi zapomenou zmínit čirou náhodou).
• Mají skvělé analytické myšlení – dokáží vytušit, ve které místnosti se nachází kávovar, pokud dojde kafčo, dovedou najít náhradní náplň do kávovaru, zjistit, jak kávovar funguje, případně jej zprovoznit v pracovní době, když se porouchá. Umí si spočítat, že už jsou v práci přesně 8 hodin a je proto třeba zahájit neprodleně úprk směrem domov.
• Umí skvěle vařit a patří mezi jedny z nejdražších kuchařů – v práci si dokáží v pracovní době připravit snídani, oběd i večeři na doma. Proč taky ne, když to někdo platí.
• Umí relaxovat – proto rádi jezdí na firemní cesty. Vychutnávají si dlouhé obědové pauzy, které mnohdy trvají i dvě nebo tři hodiny. A v práci mnohdy zvládnout i manikúru.
• Ovládají MS Office – tedy hlavně Word, případně Outlook. Excel občas taky, pokud je to někdo naučil na vysoké škole.
• Jsou komunikativní, mají odpovídající prezentační a komunikační dovednosti – dokáží vám hodiny vykládat o tom, jak moc dřou, proč to nešlo udělat jinak a proč vlastně i po osmi letech ve firmě ví o všem úplné hovno.
• Dovedou zvládat stres – to proto, aby hned nezačali nadávat každému troubovi, který jim mnohdy dělá nadřízeného.
• Jsou odpadlíky, které již jiné firmy nechtěly, a teď hledají jinou zlatou žílu (čti korporaci), do které by mohly zaseknout svoje zdechlé zaměstnanecké zoubky.

Další speciálkou velkých firem je to, že na vše je třeba mít nějaké interní směrnice (tzv. policy, neplést si to s policemi na skříni, ty vám pracovní život znepříjemňovat nebudou). Pravidla. Bez nich to nejde. A aby se v tom někdo nedejbůh neztratil, tak se pro tato psaná pravidla ještě udělal rozcestník, který taktéž však musel být sepsán dle interních směrnic. A proto se vytvořila další interní směrnice pro interní směrnici, která nahrazovala interní směrnici 146.2c.

Aby se někdo nemohl vymlouvat, že o daném pravidlu či směrnici nikdy neslyšel, byly tyto interní směrnice vyvěšeny v každé kuchyni, meeting roomu a pro jistotu měl tyto směrnice vytištěné každý řadový i vedoucí pracovník na svém stolečku.

Ač to může znít absurdně, skutečně takhle nějak to vypadalo. Inu korporace.

Když si spočítáte, kolik papírů se muselo vytisknout kvůli každé interní aktualizaci, bude vám možná do smíchu, když si pak představíte, že na každém stole se objevila také další tištěná interní směrnice o tom, jak chránit životní prostředí (tzn. jak správně skartovat papír, třídit odpad apod.). A záchrana našeho světa byla dokonána zelenými vlaječkami z plastu a plakáty po stěnách, které měly informovat každého návštěvníka firmy o tom, jak úpěnlivě bojujeme za zdravé životní prostředí. Jenom já jsem těchto vlaječek napočítal pár set, plakátů bylo pár desítek, tištěných materiálů na stolech bylo nepočítaně. A takových hezky vybavených kanceláří bylo po světě na pár set až tisíc.

Zažil jsem dokonce i situaci, kdy nějaká chytrá duše sepsala také interní směrnici týkající se toho, jak v chřipkovém období správně kýchat a jak si správně mýt ruce mýdlem. Chápu, že ne každého doma učili, jak si namydlit ruce a opláchnout si je vodou. A proto na to musela padnout další půlka Amazonského pralesa.

Takhle nějak vypadá korporace. Jiný kraj. Jiný mrav. Spousta zbytečností, nad kterými zůstává rozum stát. Poznáte věci, na kterými se budete smát. Často celkem dost hystericky.

Source : Krcmic.cz