Pavel Minář: Být freelancerem, to nejsou samé nomádské dovolené, práce z kaváren, networking v coworkingu, TEDexy a Barcampy

Téměř dvě desítky let pracoval pro Zoner Software. Bývalý vývojář, ředitel a pak živnostník. Pavel je jedním z těch „hazardérů“, kteří se nebáli opustit lukrativní zaměstnání a vstoupit do neznáma. Začal pracovat sám na sebe. Jako jeden z mála se však nebál promluvit o tom, jak náročné to bylo. Bez zbytečného přikrášlování. Na rozdíl od jiných se také nebojí přiznat, že kdyby šel někdo v jeho šlépějích, tak by podobný příběh již nemusel skončit s dobrým koncem. Tento životní příběh by si proto možná měl přečíst každý, kdo se na podobný risk teprve chystá. Aby pak nebyl zaskočený stejně jako Pavel…

Ahoj Pavle, ty jsi 18 let dělal pro Zoner Software. Zkus prosím na úvod vysvětlit, co vlastně tahle česká firma dělá a jak ses do ní dostal?

Na začátku jsme dělali pouze grafický program Zebra pro DOS. S postupem času však vznikaly další produkty (např. u nás nejpoužívanější produkt na práci s digitální fotografií Zoner Photo Studio) a další oddělení (webhosting Czechia, e-commerce a jejich produkt Zoner inShop, knižní vydavatelství Zoner Press, atd.).

Pamatuješ si ještě na dobu, kdy Zoner začínal? V čem to bylo jinačí a kolik vás tehdy dělalo ve firmě?

Když jsem šel před 20 lety (pracoval jsem tam 18 let a nyní jsem 2 roky na volné noze) do Zoneru na přijímací pohovor, netušil jsem, že budu v podstatě zaměstnanec číslo 3. Se mnou nastoupili do firmy ještě spolužáci Láďa a Aleš, takže nás tenkrát bylo 5. Tento okamžik si pamatuji, jako by to bylo včera. Uběhlo to strašně rychle.

A v čem to bylo jiné? Tak např. už nepřespávám v práci ve spacáku. Také jsme byli daleko větší blázni, kteří se bezhlavě pouštěli do z dnešního pohledu nereálných projektů. Ale to vím dnes. Tenkrát nám připadalo, že ve 3 lidech porazíme Microsoft :-).

18 let je neskutečně dlouhá doba. Většinou se říká, že člověk by měl po 4 letech buď být povýšen a nebo z firmy nadobro odejít. Jak se ti podařilo ve firmě vydržet tak dlouho?

Podařilo se mi to díky tomu, že jsem pracoval na produktech, které byly (a vlastně pořád jsou) moje srdcová záležitost. Pracoval jsem s lidmi, kterých si nesmírně vážím.

Jaké pozice jsi ve firmě po celých těch 18 let zastával? A která pozice tě nejvíce bavila a která pak nejméně?

Dělal jsem snad úplně všechno – programoval, komunikoval s betatestery, zaskakoval za technickou podporu, kódoval jeden z prvních webů Zoneru, posílal mailingy (klasické papírové dopisy), vozil zboží na poštu, vedl vývojový tým, lokalizoval produkt do angličtiny a němčiny (německy si stěží objednám pivo), prezentoval na veletrzích, kreslil ikony (to mi ale kolegové zakázali a já musel slíbit, že už do produktu žádnou ikonu nikdy nenamaluji), psal články, vymýšlel reklamní slogany no a v neposlední řadě jsem vedl celou divizi Software.

Ale tak to v začínajících firmách bývá. Nebo alespoň v té době to bylo normální.

Bavily mě všechny pozice a jakmile mě to přestalo bavit, odešel jsem :-). Trochu kecám, support mě moc nebavil, ale nyní se mi tato zkušenost velmi hodí.

Kdy nastal ten velký zlom, že jsi najednou z firmy, která měla pár zaměstnanců, vyrostli na firmu s milionovými obraty?

Bylo to s nástupem digitální fotografie. Tenkrát jsme vzali v podstatě doplňkový produkt na správu klipartových kolekcí Zoner Archiv a udělali z něj Zoner Photo Studio. A krásně se svezli na vlně digitální fotografie.

Stal se ze Zoneru byrokrativní moloch? Myšleno tak, že najednou firma musela řešit neskutečné množství administrativy, která potom firmu neskutečně brzdí a hlavně ve výsledku neskutečně prodražuje produkty firmy? Nebo se vám to ještě podařilo vcelku dobře ukočírovat?

Když nyní vidím i do jiných firem, musím říct, že Zoner na tom je, co se týká byrokracie, velmi dobře. Přece jenom zde pracuje mnoho srdcařů, kteří nejsou pasivní a nepotřebují nařízení a předpisy, aby pracovali.

Například Aleš Hasala, který nyní vede vývojový tým, je v Zoneru 20 let, což samo o sobě o něčem vypovídá. Ti lidé jsou samostatní a nepotřebuji vést za ručičku. Ale lodivod je třeba i zde, nicméně nemusí lidi učit veslovat :-).

Několik věcí Pavla donutilo ke změně

Proč ses po 18 letech rozhodl opustit stabilní zaměstnání a odešel z vedoucí funkce, o které mnozí jen tajně sní? Co tě nebavilo na ředitelování?

Kdybych zůstal na vývoji, tak bych nyní neodpovídal na tvé otázky, ale stále pracoval v Zoneru. Jenže se sešlo několik věcí, které mě doslova dotlačily ke změně. A jak naznačuješ, mě to ředitelování ve finále moc nebavilo. Stále jsem v jádru duše ajťák.

Vím, že to je asi dost osobní otázka, ale i tak se s dovolením zeptám. Tehdy ti umřela maminka a i ty sám jsi přiznal, že to s tebou docela slušně zamávalo. Byl třeba i tohle jeden z důvodů, proč jsi odešel? A sice, že se těch věcí sešlo hrozně moc naráz, kdy pak člověka jednoduše nic nebaví a sám vnitřně cítí, že potřebuje udělat razantní změnu. Byl tohle tvůj případ?

Ano. Všechno se to v jeden okamžik po…lo. Myslel jsem si, že se z toho postupně vyhrabu, ale nakonec jsem se rozhodl pro razantní změnu života. A tou byl právě přechod na volnou nohu.

Nebyl to podle tebe až moc riskantní krok? Vím, že jsi ve svém příběhu zmínil, že jsi měl nějakou finanční rezervu, ale přesto… Nebyl to zkrátka až moc velký risk na to, že máš rodinu, čekali jste dítě atd.?

Ano, teď vím, že to byl obrovsky riskantní krok. Ale po bitvě je každý generál. Na druhou stranu jsem nyní rád, že jsem ho tenkrát udělal.

Co tě nejvíce překvapilo nebo zaskočilo poté, co jsi začal dělat sám na sebe?

Že těch 8 hodin, co denně pracuji, mi nikdo nezaplatí. Ale uznávám, že jsem byl naivní blázen, zvyklý na teplé zaměstnanecké místečko. Každopádně je to věc, na kterou narážím dnes a denně. Když se například potkám se spolužáky a oni si přečtou na webu moji hodinovou sazbu, automaticky ji násobí 8 hodinami, 20 dny v měsíci a myslí si, že jsem milionář. Tak tomu ale ve skutečnosti není.

Měl jsi třeba problém s vlastní motivací? Mám na mysli třeba to, že spousta lidí má problém se pak koncentrovat na práci, když pracují doma a nemají kolem sebe další lidi. Jak jsi tohle zvládl ty?

Doma jsem pracoval asi 3 dny. Nešlo to. Moje dcera Klárka za mnou několikrát přišla s větou “Tatínku, pojď si hrát”. Když jsem ji odpověděl “Klárko nemůžu, jsem v práci”, tak jenom odvětila “Nejsi v práci! Jsi doma! Pojď si hrát!”. Co na to cheš říct?

Proto jsem si pronajal vlastní kancelář. Kancelář je silné slovo, byl to spíše takový kamrlík v nádražní budově. Např. na podzim jsem tam musel přikládat do kamen, aby mi nebyla zima. Ale byl jsem tam sám a měl jsem klid na práci.

Je potřeba si zvyknout být sám

Jak moc ti chybělo třeba to, že kolem sebe najednou nemáš kolektiv lidí?

Je to přesně tak, jak jsi to popsal v předchozí otázce. Měl jsem s tím problém. Normálně jsem zažíval ponorkovou nemoc sám se sebou. Dokonce jsem se přistihl u toho, že alibisticky chodím do blízké cukrárny – každý den jsem se chtěl odměnit za dokončený větší úkol. Tak jsem chodil na zákusek. Ale pravda byla jiná. Já tam chodil za slečnou, která zde prodávala zákusky. I když pořád jenom nadávala, jak život stojí za houby, jak nemá ráda sladké, jací jsou naši politici křiváci apod., tak měla jednu obrovskou výhodu – mohl jsem nadávat společně s ní.

Pak to vše vzalo rychlý spád. Když jsem poprvé školil, zjistil jsem, že dříve stydlivý a zakřiknutý ajťák postrádá lidi. A že ho kontakt s lidmi strašně baví. Přestěhoval jsem se do coworkingu a self-ponorka byla ta tam. Coworking mi tenkrát dal hodně – jednak jsem nebyl sám, ale hlavně jsem mohl sledovat, jak pracují jiní, že být na volné noze není tak “sluníčkové” jak se píše na internetu a je to hlavně o tom, být v něčem hodně dobrý.

Když se ještě vrátím k té finanční rezervě – nepotřebuji znát přesnou částku. Ale zeptám se – na jak dlouhou dobu by ti tyto finance vystačily?

Půl roku. Říkal jsem si, že když peníze dojdou, půjdu v nejhorším zase pracovat do nějaké firmy.

A proč jsi tam nakonec pracovat nešel?

Protože jsem paličák, dítě štěstěny a snad i něco málo umím :-). Zkrátka a dobře – peníze přestaly na kontě ubývat a já viděl, že se jeko freelancer uživím.

Co jsi chtěl vlastně dělat poté, co se vydáš na „volnou nohu“? Co jsi od tohoto kroku očekával?

Vím, že mě za toto mnozí čtenáři zkritizují, ale já opravdu neměl páru. Byl jsem hodně naivní.

V čem jsi byl třeba naivní?

Myslel jsem si naivně, že když na můj “blogísek” s návštěvností 0 napíšu, že hledám zakázky a že jsem Ferda mravenec, IT práce všeho druhu, tak že se u mě dveře netrhnou.

Co jsi tedy nakonec dělal? A dalo se tím uživit?

Prvního půl roku jsem dělal všechno a nic. Od externího řízení projektů, přes WordPress až po konzultace pro firmu, která rozesílá erotické mailingy. Když jsem do toho šel, vůbec jsem nevěděl, čím se ta firma zabývá. Nakonec jsem z etických důvodů z tohoto projektu odstoupil. Nebudu lhát, nahotinky se mi líbí, ale nelíbil se mi způsob, jak to ta firma dělala.

Přežít by se nakonec dalo, ale rozhodně ne si života užívat.

Nedeprimovalo tě třeba, že se tvá finanční rezerva neúprosně tenčí? Neměl jsi strach, že to zkrátka všechno neustojíš? Přece jenom jsi byl tehdy živitel rodiny a nešlo tedy už jenom o tebe…

A jéjej. To víš, že jsem z toho měl obrovský vítr. Ale s každou další vystavenou fakturou jsem byl více klidnější. Ale i nyní občas propadnu panice – např. minulý měsíc byla Ivana dva týdny na školení a já se staral o dcery. Ty dva týdny jsem nic neudělal, resp. jsem byl schopen dodělat pouze rozjeté zakázky. Ale už jsem nebyl schopen pracovat na získávání nových klientů. No a projevilo se to po měsíci, kdy jsem dočasně neměl do čeho píchnout.

Mimochodem, velká poklona před ženami, které dokáží na mateřské dovolené kromě péče o děti zvládat i podnikání. Klobouk dolů!

Kdy pak nastal ten zlom? Co jsi začal dělat jinak, že jsi naopak musel řešit ne nedostatek zákazníků, ale to, abys na ně měl vlastně vůbec čas?

Specializace. Dřív jsem dělal všechno a nic. Nyní se úzce specializuji na Google Apps a IT poradenství. Ale když mám od klienta požadavek na poradenství z oblasti, která není můj šálek kávy, využívám služeb specialistů jako subdodavatelů.

Dalším faktorem je šeptanda – word of mouth. Většinu nových klientů jsem získal na základě doporučení od dřívějších klientů. A ono se to pěkně nabaluje, přesně jako sněhová koule, když děláte sněhuláka. Moje “praklienty” pořádně opečovávám :-).

Cenu stanovuji podle poptávky

Mohl bys zkusit poradit živnostníkům, podle čeho si mají stanovit své ceny, pokud se bavíme o hodinové sazbě?

Ono na to neexistuje nějaké univerzální pravidlo, ale mně funguje, když cenu stanovuji podle poptávky. Když přestanu stíhat, tak zdražím. Měl jsem z toho strach, ale i když mi ubylo trochu práce, paradoxně mi přibylo peněz a zakázky jsou zajímavější. Klient si také mé práce více váží a nenechává na mně např. mechanické nezáživné činnosti.

Až bude práce málo, tak zlevním. Ale zatím jsem jenom zdražoval :-).

 A jak si má pak živnostník tuto změnu cen obhájit u svých již stálých zákazníků (zajímá mě zejména to zdražení, u zlevňování služeb lidé většinou neprskají)?

Svých stávajících klientů si obrovsky vážím. Proto vždy stávající klienty informuji předem, zdůvodním jim, proč zdražuji a nabízím možnost předplatit si mé služby za původní ceny.

Když jsem teď zdražoval má otevřená školení Google Apps o polovinu, přidal jsem do balíčku další služby – poradenství zdarma po školení, lepší servis během školení (to je zatím překvapení), oběd v ceně školení :-). Jak říká jedna chytrá kniha “Be so good that they can’t ignore you”.

Nicméně vždy platí to, že klient musí za své peníze dostat adekvátní službu. Za více peněz dodám více muziky a snažím se vždy přidat ještě něco navíc. Třeba nedávno jsem byl na školení, které jsem dostal zdarma. Školení bylo excelentní a nakonec jsem trval na tom, že za školení zaplatím. No a 14 dní po školení mi přišel mail s poděkováním za účast a s nabídkou dárku podle vlastního výběru (např. kniha, kterou jsem si chtěl zrovna koupit). No a to víš, že teď všem na potkání říkám, že školení od Filipa Dřímalky stojí opravdu za to. A říkal bych to i bez té knížky :-).

Řešil jsi někdy pro svůj vlastní brand nějaký marketing? A nebo k tobě zákazníci proudili tak nějak přirozenou cestou na základě doporučení jiných?

Osobní marketing nepodceňuji – lidé musí vědět, co ode mne mohou očekávat. Na druhou stranu to zase nepřeháním, hipster ze mě nikdy nebude Source : Krcmic.cz