Opička Pavel a klub Chapeau Rouge na Praze 1

Znáte ne pocit, když hodíte do moře láhev se vzkazem a ona dorazí přímo človíčkovi, na kterého celou dobu myslíte.Tak o tom je tento příběh. O opičákovi Pavlovi (viz komentáře).

Bylo nebylo, v jedné zapadlé hospůdce jménem Chapeau Rouge žila jedna opička. Říkali ji Pavel. V tlupě zaujímala pozici security floor managera (česky – pozice vyhazovače). Až jednoho dne vešla do míst, kde strážila opička Pavel, mladá slečna. Nevšimla si malé cedulky u dveří, na které stálo „Vstup 50 + 10 Kč“ (zřejmě to měl být marný pokus o tzv. Baťovu cenu). Opička Pavel jí za to málem zlomila ruku.

Přibližně takto by se dala popsat zkušenost jedné mé kamarádky v klubu Chapeau Rouge na Praze 1 ze soboty na neděli dne 12. 5. 2013. Pojďme se podívat retrospektivně na to, co se přihodilo a jak se dala celá situace řešit v klidu a bez emocí. Slečna si mohla oné miniaturní cedulky všimnout, kdyby neměla rozměry 20×20 cm – o tom není pochyb. Ale na její obranu – já ji také přehlídnul a rozhodně jsem nebyl sám (vlastně velká většina hostů, zvlášť když u vchodu nikdo nestál, jako tomu bývá jinde, s kasičkou na výběr vstupného). Kdyby na mě opička nezačala divoce gestikulovat rukama a nohama, nevěděl bych také, že se v klubu Chapeau Rouge platí nějaké vstupné.

Pouze doplním –  v ceníku z klubu Chapeau Rouge stojí: Vstup na většinu párty – zdarma! Zřejmě tam však někdo zapomněl dopsat, že vstup je většinou zdarma jen na vlastní nebezpečí.

Bohužel naše kamarádka takové štěstí neměla. Rozzlobený orangutan Pavel se k ní rozběhl jako divé zvíře, chytl ji za ruku a smýknul s ní někam do rohu. Slečnu jsme v poklidu vyvedli a já šel situaci v klidu řešit. Snažil jsem se být hodný a milý, zaplatil jsem svých 60 Kč, i když jsem věděl, že se v tomto baru zdržím tak maximálně 5 minut. U vchodu jsem samozřejmě potkal onu nebezpečnou opičku, která tam na nějaké cizinky křičela: „Entry, entry, entry!“

Tím chtěla anglicky mluvícím cizinkám asi vysvětlit, že mají zaplatit vstupné. Aby opička dodala svým slovům na důrazu, začala u toho ještě zběsile poskakovat (v tu chvíli mi došlo, že s tímto poločlověkem asi není něco v pořádku). Chybělo už jenom to, aby se začala škrábat na hlavě a do ruky jí někdo strčil banán.

Pak jsem přišel na řadu já, nechal jsem se od svého primáta ukázkově orazítkovat a vešel směle do této zakázané zóny, ve které mohou obyčejná lidská stvoření přijít k úhoně.

Až později jsem se dozvěděl, že zde panují trochu jiné poměry. Zákaznice se zde označují jako děvky nebo krávy, zákazníci jsou zde asi za čuráky. Ale o tom si povíme za chvíli.

Došel jsem k baru a zeptal se obsluhy, jak to budeme řešit. Zda mi mohou dát kontakt na majitele, že by možná bylo fajn s ním tuto situaci probrat osobně.

Už jenom z toho principu, že takový psychopat by mohl dříve nebo později někoho vážně zranit. Mám za sebou asi dva roky bojových sportů a všude nás učili jedno – každá akce vyvolá reakci. Když někoho takto chytnete za ruky a začnete jej někam táhnout, tak je zcela jisté, že se začne bránit. V případě muže určitě – strhne se rvačka. Přitom cíl ochranky by měl být zcela opačný – situaci uklidnit a zasahovat až v případě, kdy selžou všechny možné prostředky. Naneštěstí – v klubu Chapeau Rouge na Praze 1 to tak nefunguje.Evidentně zde ochranka nedokázala zatím pochopit, že mírumilovné tvory nemusí hned po vstupu do klubu mrzačit, že by měla hájit zájmy klubu a ne bezdůvodně napadat hosty. Inu – jiný klub, jiný mrav a také chování zaměstnanců.

Zde ochranka nejdřív střílí (máchá pěstmi) a potom se vás pro jistotu ani neptá. Však vy jste „jenom“ ten „póvl“, který jej živí.

Oslovil jsem slečnu za barem, situaci jsem ji vysvětlit, slečna si zavolala opičku k sobě a zeptala se, co je na tom pravdy. Opička to okomentovala slovy: „Přece tady nebudu stát jako čurák a běhat za tou děvkou.“

Upřímně – už si moc nepamatuji, jaké slovo opička použila, buď to byla slovíčko děvka a nebo kráva. Ale jedno vím jistě, nic lichotivého to nebylo a slovo jako dívka, slečna, paní, zákaznice či jiné „normální“ slovo, zde určitě nepadlo. To vím zcela určitě.

V tom se do toho přidal kolega slečny, který se taktéž začal zajímat, co se děje. I tomu jsem vysvětlit totéž – chci kontakt na majitele a jméno jejich opičky. Nic více. Kolega mi sdělil, že opička se jmenuje Pavel. Když jsem se zeptal, jak na opičku volají celým jménem, řekl mi, že neví. Na mou otázku, jak tuto situaci budeme řešit, se mě zeptal, zda jsem si vědom toho, že je zde nainstalovaný kamerový systém. Odpověděl jsem, že teď již ano. Takto se mě kolega zeptal ještě 2x, asi byl zvyklý na komunikaci s jednoduššími primáty, jelikož jej má stále stejná odpověď neuvěřitelně zaskočila. Asi čekal, že změním názor a řeknu mu, že o tom fakt nevím.

Pak jsem požádal, aby mi tedy napsal číslo na majitele baru. A ideálně také jméno, abych věděl, komu budu druhý den volat. Dostal jsem vizitku, na které bylo číslo na „recepci“ tohoto klubu (kontakt na majitele nikde). Požádal jsem tedy alespoň o jméno majitele. Obsluhu asi překvapilo, že po nich chce jméno jejich chlebodárce (které evidentně neznala, stejně jako jméno jejich „osobního strážce“). Už tohle o podniku něco vypovídá. Možná by měli zvážit rebranding klubu na We Know Nothing, Monkey Business či něco podobného.

Podobné chování zaměstnanců jsem zvyklý vídat v klubech třetí cenové kategorie, kteří nechápou, že právě tito hosté jim vydělávají na platy.

Místo jména pán procedil mezi zuby: „Najdi si to na netu.“ (do této chvíle jsme si vykali)

Otočil se na podpatku a odkráčel jako vítěz z mého dohledu někam „do prdele“. Ano. Takto vypadá to na Chapeau Rouge na Praze 1.

A takto také vypadá vrchol nejryzejší arogance. Jestliže vás napadlo, že třeba obsluha měla zrovna plný bar a měla něco důležitějšího na práci – neměla, když celou dobu pak mohla vykecávat s jiným kolegou na šichtě.

A proč o tom vlastně píšu? Abyste se v případě, kdy budete přemýšlet, do jakého klubu se máte dnes vydat, vyhnuli Chapeau Rouge na Praze 1. V okruhu cca 50 metrů najdete dalších několik klubů, ve kterých ženy nenazývají krávami či děvkami, znají jméno své ochranky (pro případ, že by se něco posralo jako v tomto případě) a ví, kdo je zaměstnává. Sem bych se však bál znovu vkročit, jelikož by mě Pavel asi umlátil baseballovou pálkou.

Za mě mohu s klidným srdcem doporučit klub Dejavu. Už jenom z toho důvodu, že vám zde nikdo nebude usilovat o zdraví. Když nad tím tak uvažuju, tak majitel Chapeau Rouge na Praze 1 musí být skutečně za vodou, když si nechává svými zaměstnanci v takto konkurenčním prostředí (omlouvám se za to slovo) „kurvit“ pověst svého podniku.

Kdyby se vyhazovač v klubu zachoval jako normální humanoid, chytne slečnu jemně za ruku či za rameno a řekne jí slušně, že zde se za vstup do klubu platí. A pokud už by se zachoval tak, jak se nakonec zachoval, mohla obsluha za barem místo nejapných otázek o kamerovém systému začít jednat a nebo se aspoň omluvit za nevhodné chování svého kolegy. To by zcela stačilo, nikdo by nebyl nasraný a tento článek by nejspíš nikdy nevznikl.

Jelikož nejsem příznivcem nějakých soudních tahanic a trestních oznámení, které by dle mého soudu stejně nic nevyřešily, napadlo mě použít tuto formu recese. Zrecenzovat našich společných 5 minut v klubu Chapeau Rouge na tomto blogu.

Od toho přece blogy a blogeři také jsou – aby psali pravdu a nic než pravdu. Informovali. A dávali do světa vědět i ty méně příjemné historky ze života. A psali o tom s mírnou dávkou nadsázky.

Soudný člověk ať si udělá názor sám. Až třeba příště budete nedejbůh hledat nějaký fajnový klub na Praze 1, tak díky tomuto článku již víte, kam raději nechodit, pokud nemáte uzavřenou dobrou životní pojistku.

A teď mi dovolte takové malé zamyšlení. Když jsou pro zaměstnance podniku hosté, kteří tento podnik živí a obsluze vydělávají na chleba, čuráci a děvky, proč byste měli v takovém lokálu utrácet své peníze? Nebylo by lepší je utratit v klubu, ve kterém se o své děvky a čuráky starají o něco lépe a mají pro ně třeba lepší pojmenování?

Rád bych v několika větách poděkoval profesionální obsluze v baru Chapeau Rouge za její (n)asertivní chování (zní to podobně jako „naser si“ – teď víte proč). Zejména bych chtěl vyzdvihnout neznámého hrdinu Pavla, jehož pravé jméno se (stejně jako v případě Voldemorta) nejspíš nesmí vyslovit – protože jej nikdo raději nezná, když jde do tuhého (zeptat se jej na to také neumí, asi se také bojí o své zdraví). A  stejně tak nezná pana majitele.

Zároveň bych chtěl Pavlovi popřát hodně úspěšných „hitů“ a „bodychecků“ během jakékoliv další šichty. Chlapec má skutečně nebezpečné povolání, když musí téměř čtyřicetikilovou slečnu, která je ozbrojena kabelkou a rtěnkou, krotit zápasnickými chvaty. Nutno uznat, že to chce hodně odvahy si troufnout na ženu. Vlastně – zpětně si vybavuju, že se jednalo o po zuby ozbrojenou teroristku, v ruce se ji mihla brokovnice, v druhé pracce měla ruční granát a v zubech pro jistotu držela katanu (kdyby náhodou něco selhalo). Takže se Pavlovi ani moc nedivím, že ji musel zneškodnit. Zachránil nám vlastně všem život. Pro mě zůstává dodnes neuznaným hrdinou. Rád bych mu proto touto cestou rád postavil takový nehynoucí pomník na netu.

Na závěr bych ještě položil čtenářům otázku.

Pokud ano a chcete opičku Pavla udělat slavnou (a vlastně celý klub Chapeau Rouge na adrese Jakubská 2, Praha 1, 110 00), nezapomeňte tento pochvalný článek sdílet dál. Případně můžete poslat pozdravné zprávy na adresu info@chapeaurouge.cz. Aby to bylo zajímavější, jako předmět zprávy můžete „jen tak z prdele“ použít třeba heslo: „Opička Pavel“ (bez uvozovek, ať máme všichni jednotný formát). Bude podle mě docela zábavné sledovat, jak úspěšný bude tento sociální experiment.

Mezitím nechám tento článek žít svým vlastním životem. Třeba se k němu vlastník baru také někdy vyjádří a zjedná nápravu. I když tomu moc nevěřím. Říká se – jaký pán, takový krám. Krám už jsem viděl a vím, že to bylo naposledy. Ale i zázraky se dějí a třeba mě majitel nebude chtít hned zabít jako jeho povedený „krámeček“.

Přemýšlel jsem původně, že bych odkaz na tento článek poslal vlastníkovi klubu Chapeau Rouge. Ale pak jsem si řekl, že se budu řídit dobrou radou od jeho vlastních zaměstnanců: „Ať si to najde na netu“.

PS: Pokud se vám zdá, že v článku je docela vysoký výskyt některých slov a že by se článek za pár dní mohl nechtěně objevit na některá slova na předních pozicích ve vyhledávači (třeba na klíčové slovíčko „opička Pavel“), tak vězte, že to rozhodně nebyl úmysl a jedná se čistě o pouhopouhou náhodu.

 

Zdroj: Život v CZ / ČR.

Foto:

http://www.everystockphoto.com/photo.php?imageId=2517776&searchId=d0763edaa9d9bd2a9516280e9044d885&npos=187

Source : Krcmic.cz