Názory pracujícího lidu

Rukama mi prošlo za fungování Objevit.cz a několika dalších webů několik desítek redaktorů, možná to budou již stovky. Spousta lidí mi prošla pod rukama také během mé korporátní kariéry :-).

Co měli společné?

Špatný přístup k práci a nechuť k učení. Neochota podívat se pravdě do očí a hledat chyby zejména u sebe.

Zkrátka neuměli pracovat. A hlavně nechápali, proč by se měli něčemu novému učit a že se mohou naučit něco i při totálně nudné práci. Je to takové to běžné zaměstnanecké myšlení, které pak prohloubí a dokoná škola (respektive dokoná dílo zkázy). Někam přijdu. Tam mi vše řeknou. A pak to budu jako opička opakovat neustále dokola. To je představavalné většiny české populace.

Vlastní invence nulová. Ale jsem hvězda :-). Učit se netřeba. Snažit se nemusím. Vždyť mě stejně určitě blbě platí a majitel firmy jezdí určitě v BMW a mně nedá ani korunu.

Povinností zaměstnavatele je za mou práci vždy zaplatit vše do posledního puntíku. Bez ohledu na to, zda je výsledek jejich práce nedostatečný. Já však nemám povinnost se jakkoliv snažit. Stejně tak není mou povinností se starat o to, jestli přináším firmě nějaký zisk. Neřeším, jestli si zvyšuju nějak svou kvalifikaci (tedy učím se, vzdělávám se, snažím se dosáhnout vyšší úrovně svých dovedností). Když mi šéf něco vytkne, je to vůl. Když po mně chce výsledky, je to naivní imbecil. Proč? Vždyť mě tady neplatí za výkony a výsledky. Ale za to, abych si to tu nějak odseděl.

Jejich přístup k práci byl ovlivněn tím, že pracovali, protože musí. A všichni do jednoho skončili na stejném bodě. Stále dělají to samé. Pokud před rokem hledali nějakou práci, která je bude bavit, hledají ji doteď. Jestliže hledali cestu, jak si přivydělat, stále ji hledají. Jestliže přemýšleli, že se dají na dráhu podnikatele, stále nad tím přemýšlí.

Jestliže se chtěli stát uznávanými textaři, které klienti nahání, tak se jimi nestali. A já se nyní pokusím vysvětlit proč. Přidal jsem k tomu vyjádření některých lidí a můj komentář, proč si myslím, že to je špatně.

 „Nemám snahu se nějaká téma učit do hloubky, jelikož ve výsledku by pro mě bylo výdělečnější, kdybych ho odmítl rovnou.“

Cesta do pekel. Všichni pracujeme pro peníze. O tom žádná. Ale během každé práce bychom se měli něčemu naučit. Někam se posunout.

Pokud pracuji za málo peněz, musím se naučit pracovat rychle a udržovat aspoň lehce nadprůměrnou kvalitu.Proč? Protože až budu umět dodávat kvalitní práci, to, že umím pracovat rychle mi pomůže k tomu, že mi to místo 4 hodin zabere jen 2.

Pokud se chci někam vyšvihnout, musím stále mít na paměti, že cesta bude trnitá. A že ne vždy bude lemována milionovými bankovkami. Ta cesta, která znamená úspěch a bohatství, tu si musíte zasloužit. Každý byznys je zpočátku nevýdělečný.

Vaším cílem je to zlomit. A posouvat vaše podnikání dále. Ale dále to budete posouvat až ve chvíli, kdy vy sami se budete zlepšovat – je jedno v čem. Ale musíte na konci vidět to světýlko na konci tunelu. Nějaký progress.

„Nebudu dělat nic, z čeho neplyne okamžitý zisk.“

Když jsme chodili do školy, také jsme trávili desítky hodin (m)učením se věcí, za které nám nikdo neplatil. Ale naučili jsme se, co jsme potřebovali k životu.

I když mám rád peníze, jsem si vědom toho, že než mi začnou padat do klína, musím prostě nějaký čas dělat zadarmo a nebo dokonce se ztrátou. A jestli chci jednou skončit v plusu, o to více se musím snažit. Jelikož nezačínám na nule, ale začínám v záporných číslech. A to mě motivuje.

Vím, že dříve nebo později se výsledky dostaví, když butu tvrdě pracovat (říkejme tomu třeba hardcore – já vím, znáte to z pornofilmů). Pokud se mi to nepodaří, něco dělám špatně.

Ne každý projekt musí vydělat a ne každý projekt skutečně ty peníze vydělá. Právě tahle negativní zkušenost by vás měla něčemu naučit.

Měli byste získat další zkušenosti, abyste příště byli chytřejší.

Ne vždy je to okamžitém zisku. Spousta pádů vás chtě nechtě naučí dovednostem, které využijete třeba až za pět let.

V mém životě mě paradoxně ty největší „faily“ vždy k něčemu dopomohly. Tehdy mi to tak nepřišlo. Ale s odstupem času pochopíte, že vám spousta věcí v danou chvíli bude k hovnu – nebo aspoň máte ten pocit :-). Ale časem. Za rok. Za dva. Za pět let třeba uvidíte, kam jste se právě díky těmto špatným krokům dostali. Ale dál se dostanete jenom ve chvíli, kdy ty chyby začnete napravovat. Jinak budete neustále přešlapovat na stejném místě.

Spousta věcí, co jsem dělal pro zábavu mě formovala.

Třeba tento blog také nevydělal okamžitě 100 000 Kč. Ale něčemu mě naučil. Naučil mě psát pro lidi :-). A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

„Mně to takhle stačí.“

Asi nejblbější přístup. Teď vám to sice stačí. Ale co za rok? Za dva?

Představte si, že budete malá kočička :-). Kolem vás jsou desítky dalších malých koťátek. Ale vy jste větší. Silnější. A vždycky ty okolní bastardy přeperete, i když se budete druhou tlapkou hrabat v …misce. A vždy se budete moci bez problémů napít toho slaďoučkého mateřského mlíčka. Jelikož vám to tak vyhovuje, tak si řeknete, že „vám to takhle stačí“.

A řeknete si, že zkrátka přestanete růst.

Chcete být totiž pořád malinké a roztomilé koťátko. Ale všechna ta ostatní koťátka tak blbá nejsou.

A postupem času začnou sílit. Růst. Až vás jednoho dne přerostou. Ani vy a ani všechny ostatní kočičky v okolí jste totiž nebyla jen tak ledajaká koťátka. Všechno to byla tygří mláďátka. A vy na to přijdete ve chvíli, kdy vás vaši bratříčci začnou kousat do prdele. A v tu chvíli si řeknete: „Proč já jsem tehdy rychleji nevyrostl? Teď jsem mohl / mohla trhat prdele já jim.“

Ale na to již je pozdě. Umřelo další nadějné koťátko, co jen prostě nechtělo růst. Protože si myslelo, že mu to takhle stačí. RIP.

„Já bych chtěl / chtěla, ale…“

Než se k něčemu dopracujete, život před vás postaví desítky „ale“. Nohy vám bude podkopávat desítky překážek. A každá z nich vám bude připadat jako nezdolatelná. Do té doby, než tu první nezdolatelnou svini přeskočíte (a nebo podlezete). Pak zjistíte, že všechno tohle jsou jenom mentální bariéry. Obraná reakce lidí, kteří se bojí udělat krok do neznáma. A když už to udělají a nevyjde to, tak se stáhnou do ulity a již z ní nikdy nevylezou. Co kdyby to přece nevyšlo znova? A když se je ostatní uliťáci ptají, proč to znova nezkusí, hledají něco nebo někoho, na koho by mohli svalit vinu za svůj neúspěch.

Ne on. Ne ona. Ne oni. Nikdo jiný to za vás nevybojuje. Nikdy jiný není a nebude zodpovědný za váš pád do hlubin. Pouze vy sami si to můžete způsobit. Nehledejte neustále chybu někde jinde. Když ji budete hledat jinde, ten pravý důvod, proč jste neuspěli, nikdy nenajdete.

Nebudete totiž hledat chybu sami u sebe. Ale vždy si najdete jiného viníka. Ten viník odejde a zjeví se další. A tak pořád dokola. Budete v takovém bludném kruhu, ze kterého se nevymotáte dříve, než budete ochotní se podívat pravdě do očí. Ta pravda bolí. Ale je povznášející. Umožní vám změnu. Ale k tomu, abyste tu změnu vykonali, musíte být upřímní sami k sobě – což je asi nejtěžší. Sami sebe umíme obelhávat náramně dobře. Protože to je jednoduché. Naše já nám občas něco vyčte, ale druhý den na to zase zapomene. A jsme zase ve stejných kolejích :-).

„Já bych chtěl / chtěla tohle, zítra tamto.“

Nejčastější prohřešek „pracujících nováčků“. Nerozhodnost. Chtějí peníze. Chtějí vše umět hned. Chtějí, aby nemuseli moc makat. Chtějí, aby je ta práce bavila. Chtějí, aby je klienti přepláceli. Chtějí, aby neměli s žádnou zakázkou moc práce. Chtějí mít vše rychle hotovo. Chtějí, aby byly jedničky. Stále chtějí. Uplyne den. A chtějí zase patnáct dalších věcí. Za pár dní jsem ztratil veškerou motivaci. Včera jsem chtěl být celebrita. Dneska už zase ne. A chci být pro změnu astronaut.

 „Hrozně mě to baví!“

A za dva dny je z toho:

„Omlouvám se, nyní opravdu nestíhám a trochu jsem se přecenil. Asi bude lepší, když zkusíte najít někoho aktivnějšího.“

Pozn.: Každou z těchto frází si potom podrobněji rozebereme :-).

Spousta lidí nemá trpělivost. Neumí se prokousat ke světlým zítřkům. A nebo zjistí, že jim ta práce dokonce žere čas. Případně najednou už z té zábavy je zase práce. Ano. Je. A bude to tak vždycky. Pokud si to nezařídíte jinak. Práce vás bude nudit, pokud ji budete dělat z donucení. I na první pohled šílená práce vás může bavit, pokud si ji uděláte zábavnou. Budete tam mít fajn kolegy, se kterými si budete rozumět. Když budete ve stále dobré náladě, tak klidně budete celý den vykládat z kamiónu sudy od piva a budete se cítit fajn.

Jako příklad bych mohl uvést holky z mé oblíbené restaurace Neklid.com. Pořád v dobré náladě, i když nemají třeba dobrou náladu, nepoznáte to na nich. A tak by to mělo být.

Jestliže ke všemu budete přistupovat stylem, už mě to nebaví a chyba je (opět) všude jinde, jenom ne ve mně, tak to bude vždycky a všude na hovno. Když svůj přístup změníte, práce vás začne konečně bavit.

„Nestíhám.“

Oblíbená fráze. Jak kdysi pravil Mark Dzirasa, začnete stíhat, až přestanete spěchat (a možná právě proto čekám na materiály od Marka už více než čtvrt roku – inu, lépe se přednáší, než dělá v praxi). Spousta nestíhání je způsobena tím, že děláme všechno možné. Jen ne to, co bychom právě dělat měli. Poslední dobou se právě pro tuhle činnost začal používat honosný pojem prokrastinace.

Já bych zůstal u starého flákání se. Prostě se vám nechce makat a jste dokonce natolik líní to přiznat i sami sobě. No fuj! Styďte se!

Je mustné, když vám pak tuto frázi opakují lidé neustále dokola a snaží se vám tvrdit, že na to nebyl čas. To nešlo. Babička přijela na návštěvu. Bylo moc školy. Bylo pořád něco. A pořád bude. Zvykněte si na to. Lepší to nebude.

Přitom by jim ta samotná činnost zabrala 5 minut. A 5 minut dokáže najít během dne každý. Když to těmto pak lidem sdělíte, tak až v tu chvíli vám řeknou, že se na to prostě vysrali.

„Přecenil jsem své síly.“

Stává se to a stává se to často. Když přecením své síly, tak nejlepší situací je ze všeho vycouvat. Odvolat vše, co jste slíbili a zmizet nepozorovaně jako psí pšouk ze scény. Opět to souvisí s buldočí povahou. Buď chci uspět a jsem zvyklý dotahovat věci do konce. A nebo ne. A pak se vykecávám. A snažím se hledat opět chybu jinde.

„Podcenil jsem…“

Ještě lepší. Domluvíte se na ceně. A za týden, když už má práce být hotová a nebo se na ní mnělo začít pracovat, začne dotyčný handlovat cenu, jelikož „něco“ podcenil. Což o to, může se stát. Spíše však nepobírám to, že když kývnete na to, že přitvrdíte a dáte víc, tak druhá strana není ochotná i tuto protinabídku akceptovat a také „něco“ slevit z výsledné ceny. A tak vám po čase dojdou prostě nervy a dáte to někomu jinému.

Pozn.: Hlavně nechápu, že někdo není ochoten jít s cenou o 10-20 % (a pak se zahojí třeba na nějakých ad hoc úpravách) níže, raději ztratí celou zakázku a přijde o vše (i když zrovna nemají žádnou zakázku a vy to víte). To jsou věci, které má obchodnická mysl nepobírá doteď.

Raději zaplatím někomu, kdo si zakázky váží a je schopen kompromisu. Protože pak je s takovým člověkem lepší domluva.A má i lepší pracovní morálku.

Spousta programátorů, kodérů a grafiků a jiných lidí, kteří nechtějí couvnout ani o krok, totiž nikdy nepřiznají ani vlastní chybu. Něco udělají blbě, protože se například vůbec nezeptali a udělali to, jak „si mysleli, že to má být“ (největší průser). A pak po vás chtějí další peníze za funkci, část grafiky, kterou jste nechtěli. A aby mohli svou chybu napravit, tak po vás chtějí další peníze (jak logické).

Často by tito lidé chtěli hodně peněz, ale neposkytli by žádnou garanci. Bude to fungovat? Přinese to požadovaný efekt? Vrátí se investované peníze?

Chápu, že ne vždy se dá určit, jestli se vám podaří uspět. Ale když vy sami nevěříte tomu, že splníte cíl na 100 %, proč by měl klient věřit tomu, že se mu investice do vás vyplatí?

Proč by vám měl někdo platit 100 % vaší odměny, když jste splnili cíl sotva na 10 %?

Proč by vám měl někdo dávat 150 000 Kč za sliby, které jste nedodrželi?

„Hlavně nemyslet.“

Dostanu zadání a otrocky jej splním. Nepřemýšlím nad tím, zda by se něco dalo udělat lépe. Nemyslím. Jsem stroj. Za to mě platí. Už máma mi přece v dětství říkala, že od myšlení jsou tady jiní.

„Hlavně nekontrolovat.“

Něco vytvořím a nezkontroluji, zda to funguje. Udělám aplikaci a neproklikám si ji. Napíšu text a nepřečtu si jej.

Proč bych to měl dělat? Proč bych měl vůbec kontrolovat svou práci?

Představte si, že budete sochař a máte vytesat sochu Davida. Začnete brousit ten kus šutru a snažíte se, aby každičký detail byl naprosto perfektní. Aby socha vypadala jako živá.

Po měsíci usilovné práce je dílo dokonáno. Sochu zabalíte a pošlete prvním koňským spřežením směrem do florentské radnice. Pak si sednete na kanape, dáte si nohu přes nohu a zapálíte si zasloužený doutník. No jo, ale on to není doutník. Vy jste tam Davidovi zapomněli přidělat jeho pověstného pindíka…

„Omlouvám se.“

A omlouvám se pořád dokola. A nepřemýšlím nad tím, co změnit, abych se nemusel omlouvat.

„Zakládám si na tom, aby moje práce úplně anonymní.“

Je to, jako kdybyste se chtěli stát Pablem Picassem. Jak se chcete stát malířem, jehož obrazy jsou ceněny na miliony dolarů a dosáhnout toho tak, aby se přitom o vás nikdo nedozvěděl, že umíte kreslit? Jedině tak, že obraz vložíte do aukce a bude tam svítit autor neznámý :-). Ale znáte někoho takového, komu se to povedlo? Já ne.

U psaní je to nesmysl. A stejně tak i v „běžné práci“. Chcete práci? Zakázky? Peníze? Musíte jít s kůží na trh. Musíte být vidět. Šeď se neprodá. Šeď brzo někdo pohltí a ona umře.

A víte, co je nejpitomější?

Že když si to po sobě celé přečtete, zjistíte, že některých těchto pitomostí se občas dopouštíte taky… Jenom jste schopni na rozdíl od jiných se k tomu přiznat (veřejně).

Source : Krcmic.cz