Mezinárodní den nulové diskriminace

Den nulové diskriminace má za cíl připomenout zejména fakt, že každý člověk má právo na plnohodnotný a důstojný život, bez ohledu na to, odkud zrovna pochází nebo jak vypadá. Na světě ale i v současné době stále žije mnoho lidí, kteří jsou diskriminaci vystavováni opravdu každý den. K nerovnému zacházení dochází zejména kvůli náboženskému vyznání, dále kvůli rase, sexuální orientaci, tělesnému i psychickému postižení, ale třeba i věku a pohlaví. Tento den by měl tedy všeobecně informovat a přispět ke zvýšení povědomí, a v neposlední řadě následně vést k toleranci a soucitu.

Kdy se Mezinárodní den nulové diskriminace slaví

Mezinárodní den nulové diskriminace se slaví 2. března (2.3.).

Od kdy se Mezinárodní den nulové disrkiminace slaví

Již od roku 2014. Den nulové diskriminace má za cíl připomenout zejména fakt, že každý člověk má právo na plnohodnotný a důstojný život, bez ohledu na to, odkud zrovna pochází nebo jak vypadá.

Diskriminace

Diskriminace je porušením lidských práv. Je nezákonná, nemorální a ubližuje všem. Na světě žije stále mnoho lidí, kteří jsou vystavováni nerovnému zacházení kvůli rase, národnosti, náboženskému vyznání, sexuální orientaci či identitě, postižení, pohlaví nebo věku. Diskriminace se může objevit kdekoliv: doma, ve škole, v zaměstnání nebo ve společnosti.
Diskriminaci nesmíme přehlížet, je důležité proti ní bojovat. Je potřeba sebrat odvahu a ozvat se, když se děje něco špatného.
Obecně o diskriminaci

Diskriminace (nerovné zacházení) zasahuje člověka na velmi citlivém místě – porušuje jeho práva na základě toho, kým je nebo čemu věří. Všichni máme právo na rovné zacházení, bez ohledu na naši rasu, etnickou příslušnost, národnost, třídu, kastu, náboženství, víru, pohlaví, jazyk, sexuální orientaci, genderovou identitu, věk, zdravotní stav či postavení. Přesto až příliš často slýcháme smutné příběhy lidí, se kterými je zacházeno odlišně jen proto, že patří do „jiné“ skupiny než ti, kteří jsou v privilegovaných nebo mocenských pozicích.

Kdy k diskriminaci dochází

K diskriminaci dochází, když člověk nemůže uplatňovat svá lidská práva nebo další práva daná zákonem, ve stejné míře, jako ostatní. Pokud takové nerovné zacházení není možné odůvodnit objektivním oprávněným účelem (např. národní bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, ochrana práv a svobod ostatních) jde o protiprávní chování. Amnesty usiluje o dodržování rovnosti mezi všemi lidmi a společně s komunitami po celém světě usilujeme o změnu diskriminačních zákonů a politik tak, aby všichni mohli plně a rovně užívat všech svých práv.

Pozitivní diskriminace

Určitou povolenou výjimkou je přijímaní tzv. pozitivních nebo vyrovnávacích opatření (někdy pozitivní diskriminace). Znamenají záměrné zvýhodňování příslušníků určité (znevýhodněné) skupiny obyvatel s cílem zvýšit jejich zapojení v určité oblasti (politické, ekonomické, vzdělanostní). Jde o širokou a různorodou paletu možných opatření. Ve společnosti existují různé názory na tuto problematiku. Zatímco někteří podobná opatření vítají například jako dočasné opatření k předcházení diskriminace v budoucnosti, jiní v nich vidí diskriminaci „naruby“ a nebo též nebezpečí, které může paradoxně podněcovat další nesnášenlivost vůči dané skupině.

Formy diskriminace

Přímá diskriminace

Jednání, při němž se s danou osobou zachází méně příznivě, než s jinou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů, které zákon zakazuje (pohlaví, věk, sexuální orientace, náboženství atd.). Příkladem může být, když zaměstnavatel na pracovní pozici nepřijme ženu s potřebnou kvalifikací proto, že je to žena – zde by se jednalo o přímou diskriminaci na základě pohlaví.

Nepřímá diskriminace

Situace, kdy je zákon, politika či praxe prezentována neutrálně (tj. rozdíly nejsou explicitně zmíněny), ale ve skutečnosti nepřiměřeně znevýhodňuje konkrétní skupinu nebo skupiny. Příkladem může být zákon, který vyžaduje, aby každý člověk prokázal určitou úroveň vzdělání k tomu, aby směl volit. Toto má nepřímý diskriminační účinek na jakoukoli skupinu, u které je méně pravděpodobné, že by dosáhla této úrovně vzdělání (jako jsou znevýhodněné etnické skupiny, lidé, kteří nemají ke vzdělání přístup atd.).

Toxická rétorika a démonizace

„Politika démonizace“ je na vzestupu v mnoha částech světa. Někteří političtí lídři na všech kontinentech podporují nenávist na základě národnosti, rasy nebo náboženství. Nejčastěji tím, že používají marginalizované skupiny jako obětní beránky označované za viníky sociálních nebo ekonomických problémů. Jejich slova a činy jim zvedají popularitu u jejich stoupenců, používání nenávistné a diskriminační rétoriky však podněcuje nepřátelství a může vést až k násilí vůči daným skupinám. Příkladem může být například situace v Myanmaru (Barmě), kde v roce 2017 vyvrcholily desítky let pronásledování a více než 700 000 Rohingů muselo posléze uprchnout do sousedního Bangladéše v důsledku kruté kampaně a etnických čistek.

Dokumenty dotýkající se diskriminace

Diskriminace je celosvětový problém, který se v mezinárodním právu začal objevovat především jako reakce na tragické zkušenosti z druhé světové války. Na globální úrovni ji jako první zakázala Charta Organizace spojených národů – instituce, která je obecně považována za mezinárodního strážce lidských práv. „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“, stojí v úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, jednoho z nejdůležitějších lidskoprávních dokumentů.

Mezinárodní úmluvy

Mezi další dokumenty věnující se znevýhodňování určitých skupin lidí patří mezinárodní úmluvy „o občanských a politických právech“ a „ekonomických, sociálních a kulturních právech“, mezinárodní smlouvy „o eliminaci všech forem rasové diskriminace“ a „o eliminaci všech forem diskriminace žen“.
V Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 111 stojí, že diskriminací je „jakékoliv rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví, náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálním původu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání.“ Úmluva UNESCO proti diskriminaci v oblasti vzdělání kromě výše zmíněných oblastí možného znevýhodnění zohledňuje také sociální a ekonomické postavení a zázemí; žádná z těchto okolností nesmí znemožňovat právo vzdělávat se.

Všeobecná deklarace lidských práv a Charta OSN

Všeobecná deklarace lidských práv a Charta OSN se podle mnoha odborníků staly součástí mezinárodního obyčejového práva. To znamená, že státy si nemohou vybrat, jestli k těmto úmluvám přistoupí nebo ne, nedají se vypovědět a platí pro všechny státy. Státům pak plyne trojí závazek – respektovat tyto dokumenty, zajišťovat jejich naplnění a rovněž je aplikovat.

Listina základních práv a svobod České republiky

V české legislativě je diskriminace zakázána v Listině základních práv a svobod (Listina), která je součástí ústavního pořádku. Už v prvním článku Listina stanovuje, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Třetí článek Listiny pak říká, že “základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení”. Z těchto důvodů je odlišné a nerovné zacházení s lidmi nepřípustné a protiprávní, pokud ho nelze ospravedlnit některým objektivním oprávněným účelem (např. národní bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, ochrana práv a svobod ostatních).

Antidiskriminační zákon

Dále zde platí zákon 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích před diskriminací, obecně známý jako „antidiskriminační zákon“. Kromě něj se tématu diskriminace věnují i další zákony (o ochraně spotřebitele, o zaměstnanosti apod.). Podle trestního zákoníku je apartheid (politika rasové segregace) a diskriminace skupiny lidí trestným činem.
Antidiskriminační zákon se vztahuje na oblast zaměstnanosti (včetně činnosti Úřadu práce), přístup k povolání, podnikání, samostatné výdělečné činnosti, členství a činnost v odborových organizacích i profesních komorách a zejména pak na konkrétní pracovní nebo služební poměry a jiné závislé činnosti včetně odměňování. Na většinu jednání a subjektů na pracovním trhu se proto zákaz diskriminace vztahuje. Výjimkou je například odměňování v podnikatelských vztazích.

Navádění a pokyn k diskriminaci

To jsou v otázkách diskriminace běžné pojmy. Nelze předvídat ani z pohledu praxe, kdo se takového protiprávního jednání dopustí. Zpravidla to jsou osoby v zaměstnaneckém vztahu, ale mohou to být i statutární zástupci, kteří vykonávají pracovní činnost mimo pracovněprávní vztah.

Dalšími formami diskriminace jsou obtěžování a pronásledování. Jsou to jednání zaměřená proti lidské důstojnosti, cti, sebevědomí, sebeúctě dotčené osoby. Obtěžování může mít mnoho různých podob, od verbálního po psaný projev, gesta nebo chování, ale musí být dostatečně závažné a vytvářet zastrašující, ponižující nebo urážlivou atmosféru.

V pracovněprávních vztazích se za obtěžování považuje nežádoucí jednání související s příslušností k pohlaví, a to v přístupu k zaměstnání, výkonu povolání nebo odborné přípravě nebo k němuž dochází v místě, kde je práce konána. Jeho záměr nebo důsledek pak vede k porušení důstojnosti osoby nebo vytváří zastrašující, nepřátelské, zahanbující, ponižující, urážející nebo zneklidňující prostředí.

Source : Krcmic.cz