Mezinárodní den boje proti kolonialismu

Na Světový den sociální spravedlnosti navazuje Mezinárodní den boje proti kolonialismu. Tento významný den se slaví na popud skautské mládeže jihovýchodní Asie už od roku 1948. Je připomínkou dvou událostí z roku 1946: bombajského povstání námořníků proti britské koloniální nadvládě a potlačení protikoloniální demonstrace v Káhiře.

Kdy se Mezinárodní den boje proti kolonialismu slaví?

Mezinárodní den boje proti kolonialismu se slaví vždy 21. února (21.2.).

Co je to kolonialismus?

Kolonialismus představuje rozšiřování svrchovanosti určitého národa na teritorium a lid mimo vlastní hranice, často za účelem zlepšení vlastní ekonomiky prostřednictvím využívání domorodých přírodních zdrojů, pracovní síly a místního trhu.

Kolonialismus je na rozdíl od antické nebo středověké kolonizace považován za moderní, téměř výhradně západní (nebo evropský) jev, a to i přesto, že politika expanze s různou formou nadvlády a udržování hegemonie nebyla v minulosti výhradně západním jevem. V tomto ohledu má kolonialismus vztah k říši (impériu). Moderní kolonialismus se obvykle datuje od 16. století do poloviny 20. století. Kolonialismus jako systém nadvlády a kontroly neměl jenom ekonomickou dimenzi, ale neméně významné byly jeho politické a kulturní dimenze.

Typy kolonialismu

Osidlovací kolonialismus spočíval v přesunu relativně velkých nebo větších skupin obyvatel z mateřské země na nová kolonizovaná území. Domorodci, místní politické zřízení a kultura byly podrobeny intenzivnímu tlaku ze strany kolonizátora, což vedlo ve většině případů k jejich nahrazení kolonizátorovými. Nicméně ani přes tento tlak obvykle nedošlo k úplnému vymizení místní kultury, zvyků či tradic. Příkladem může být osidlování Jižní Ameriky, Severní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu či Jižní Afriky.

Vykořisťující kolonismus se spíše než na osidlování zaměřoval na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, jež zaručovala kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím a mezinárodním obchodem. Přesto, že v tomto případě mohla být zachována většina místních politických a společenských institucí, jejich funkce byly přeorientovány na zprostředkovatele k udržení nadvlády kolonizátora. Příkladem může být britská koloniální politika v Indii, belgická v Kongu a nizozemská v Indonésii.

Kolonizace mohla nést rysy obou výše uvedených typů kolonialismu, v tom případě hovoříme o hybridním kolonialismu. Nejvýznamnějším příkladem tohoto typu kolonialismu je příklad Alžírska, kde došlo zároveň k převzetí politické kontroly a dosidlování velkých skupin obyvatel.

Koloniální velmoci

Nejvýznamnějšími kolonizátory bylo Spojené království, společně s Francií, Portugalskem, Španělskem, Nizozemím, Belgií, Německem, Itálií, Dánskem, Švédskem, Ruskem, Tureckem, Japonskem a Spojenými státy americkými.

Britské impérium

Britské ipérium bylo největší koloniální říší v dějinách lidstva, v roce 1921 zaujímalo přibližně čtvrtinu celkové rolohy zemské souše. Díky velkému rozsahu britské koloniální říše se do mnoha vzdálených zemí rozšířila anglická kultura, anglický právní systém, tradiční sporty, anglická měrná soustava, způsob vzdělávání a zejména angličtina, která je dnes všeobecně nejpoužívanějším dorozumívacím jazykem. Od roku 1931 neslo impérium nové označení Commonwealth a v letech 1931–1947 pak Britské společenství národů. V desetiletích po druhé světové válce se Britské impérium rozpadlo. Většina nástupnických zemí je dnes však sdružená ve Společenství národů (Commonwealth of Nations).

Počátky kolonizace

Samotný začátek anglické expanze můžeme hledat již ve 12. století, kdy došlo k dobytí Irska, následně ve 13. století Walesu a Skotska. Základem zámořského impéria byla námořní politika Jindřicha VII., vládnoucího mezi lety 1485 a 1509. V průběhu 17. století s postupným přílivem kolonistů nabývalo pomalu britské impérium tvar. Soustavně osidlováno bylo zejména východní pobřeží Severní Ameriky dále pak menší ostrovy v Karibiku. Právě tyto kolonie, kde se dala pěstovat cukrová třtina, byly zprvu nejdůležitější a nejlukrativnější.

Otrokářství

Již od počátku bylo otrokářství nezbytným předpokladem pro rozvoj britských kolonií v Americe, do zrušení obchodu s otroky v roce 1807 byla Británie zodpovědná za 3,5 milionů afrických otroků přemístěných do Ameriky. Obchod s otroky byl nesmírně výnosný, převoz z Afriky ale kvůli špatným hygienickým podmínkám na palubách lodí a špatné stravě nepřežil jeden ze sedmi lidí.

Kolonizace pokračuje

Na konci 16. století začali Britové a Nizozemci nabourávat portugalský monopol na obchod s kořením. Výrazným momentem bylo založení anglické (později britské) Východoindické společnosti roku 1600. V roce 1811 Britové ovládli Jávu, poté Singapur, Malaku a Barmu. V roce 1876 se královna Viktorie prohlásila císařovnou Indie.

Kolonie, kde převažovali britští kolonisté nad domorodým obyvatelstvem, obdržely status dominia a právo na samosprávu: Kanada (1867), Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Newfoundland (1907) a Jihoafrická unie (1910). Představitelé těchto států se scházeli s britskými politiky na pravidelných imperiálních konferencích, první se konala v roce 1887 v Londýně.

Po první světové válce nastala poslední fáze expanze britského impéria, kdy se rozšířilo o Britský mandát Palestina, Irák a bývalé německé kolonie Německou východní Afriku, Togoland, Německou jihozápadní Afriku a Německou Novou Guineu.

Postupný pád impéria

V první polovině 20. století vznikla v mnohých britských koloniích hnutí za nezávislost (zejména v Indii). Druhá světová válka ještě více podkopala již zeslabenou pozici Velké Británie jako hospodářské mocnosti, rozhodující vliv na světové dění získaly Spojené státy americké. Světové mínění se navíc po druhé světové válce obrátilo proti ideji kolonialismu, politické uspořádání taktéž nedovolovalo Británii etablovat se jako světová velmoc. Přestože se Británie rozpadu svého impéria vojensky nebránila, dekolonizace ale v některých oblastech neproběhla hladce.

Británie má v současnosti pod kontrolou jen drobné zbytky dřívějšího impéria. V řadě bývalých kolonií si však zachovává určitý vliv prostřednictvím Společenství národů. Britský panovník je dosud formálně hlavou státu v některých jinak suverénních někdejších koloniích či dominiích (Kanada, Austrálie).

Francouzská koloniální říše

Francie získávala první kolonie na počátku 17. století, postupem času se stala jednou z rozhodujících světových koloniálních velmocí; v 19. a 20. století měla po Velké Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. V současné době Francii zbývá jen několik bývalých koloniálních území roztroušených po celém světě, s větší či menší mírou autonomie.

Počátky francouzské kolonizace

První území, které lze de facto označit jako francouzské kolonie, byly křižácké státy ve Svaté zemi jako důsledek křížových výprav. Francouzská společnost je ale za své kolonie nepovažovala.
O zámořskou expanzi se Francie pokoušela již od 16. století. První kolonizační pokusy vedla Francie v Jižní Americe, kde ale narážela na houževnatý odpor v této oblasti již etablovaných Španělů a Portugalců. Francie uspěla s koloniálními aktivitami až v Severní Americe – založením Port Royal. Tři roky poté založil Samuel de Champlain město Québec, které se později stalo hlavním městem rozsáhlé, ale velice řídce osídlené kolonie Nová Francie. Současně s expanzí na severoamerickém kontinentu začala Francie budovat menší, ale výnosnější kolonie v Karibiku. Francouzi se ve svých koloniálních snahách neomezovali jen na Ameriku, od první poloviny 17. století zakládali obchodní střediska na pobřeží Senegalu; v roce 1664 byla založena francouzská Východoindická společnost, která pomáhala zakládat kolonie na Indickém poloostrově.

Katastrofou pro francouzské koloniální panství byl rok 1791, kdy na Saint-Domingue začalo rozsáhlé povstání otroků. Pod vedením Toussainta Louvertura získala tato karibská země v roce 1804 nezávislost (již s novým názvem – Haiti), čímž se stalo prvním moderním samostatným černošským státem na světě. V období napoleonských válek byl zbytek francouzských kolonií obsazen Brity. Napoleon v roce 1803 získal od Španělska zpět Louisianu, v tom samém roce ji ale prodal Spojeným státům americkým. S neúspěchem se setkala také kolonizace Egypta mezi lety 1798 – 1801.

Druhá fáze francouzské kolonizace

Po skončení napoleonských válek Británie vrátila Francii některé kolonie: Guadeloupe, Martinik, Francouzskou Guyanu, některá obchodní místa v Senegalu, Réunion a malá území v Indii; Britové však neopustili Svatou Lucii, Tobago, Seychely a Mauricius. Francouzská území se významněji rozrostla až po prusko-francouzské válce z roku 1871.
Největšího územního rozmachu dosáhla francouzská koloniální říše po skončení první světové války, rozrostla se o bývalé německé kolonie Togoland a Kamerun a de facto k ní připadly také bývalé osmanské provincie Sýrie a Libanon. Ve všech koloniích probíhala europeizace a prosazování francouzské kultury, nejvíce však v západní a severní Africe. Tamějším obyvatelům, kteří přijali francouzskou kulturu, dokázali mluvit spisovně francouzsky a přijali křest, bylo přiznáno francouzské občanství včetně volebního práva.

Dekolonizace

Francouzská koloniální říše se začala rozpadat v průběhu druhé světové války, kdy Japonsko okupovalo Indočínu, Británie Sýrii, Libanon a Madagaskar a Spojené státy americké severní Afriku. Po válce se Francii podařilo znovu obsadit některá ztracená území, byla ale konfrontována s celosvětovým tlakem na dekolonizaci; s možnou ztrátou kolonií se nechtěla smířit.

V roce 1955 proběhlo v Kamerunu povstání za nezávislost, které bylo tvrdě potlačeno. Poté, co se v roce 1954 Francouzi stáhli z Indočíny, byli nuceni čelit dalšímu krvavému konfliktu v souvislosti s alžírskými snahami o nezávislost, kterou tomuto území odmítali udělit.
Pod francouzskou správu dnes setrvává jen zlomek bývalé zámořské koloniální říše, nejvýznamnější z těchto území je Francouzská Guyana. Ve většině bývalých francouzských kolonií je hluboce zakořeněná francouzská kultura, francouzština zůstala jako úřední jazyk či používají měnu navázanou na euro.

Význam a důsledky moderního kolonialismu

Moderní kolonialismus a jeho důsledky jsou velice komplexním problémem. Do posuzování významu kolonialismu často zasahují ideologické pozice a snahy kolonialismus ospravedlnit či jej naopak očernit.

V 19. století byl kolonialismus pokládán za zcela legitimní formu civilizačního procesu. Evropané se tímto způsobem snažili ospravedlnit svou koloniální nadvládu a často zamlčovali její ekonomickou a exploatační roli, zdůrazňujíce misijní nebo charitativní politiky.
Evropané si díky koloniální expanzi vykonstruovali představu o nadřazenosti všeho evropského. Ve střetávání se nebo setkávání se s jinými kulturami a civilizacemi tak stavěli tu evropskou nejvýše a evropskou zkušenost pokládali za univerzální zkušenost. Kromě toho se od 16. století v Evropě začal objevovat koncept rasy, který hierarchizoval lidské jedince do několika skupin podle barvy pleti a dalších fyziognomických a kulturních kritérií. Během 18. století byl koncept rasy vědecky rozpracován a sloužil jako nástroj k ovládání a vykořisťování po celé 19. století a částečně také ještě ve 20. století. Rasismus a kolonialismus jsou jevy, které není možné od sebe oddělit.

Diskuze o významu a dopadech kolonialismu má zásadní význam v bývalých koloniích. Ve všech případech kolonialismus měl a má konkrétní politické, hospodářské a kulturní důsledky, které se ale značně liší podle zemí a kontinentů.

Obhájci kolonialismu argumentují přínosem pro kolonizované země plynoucím z rozvoje ekonomiky a politické infrastruktury nutné pro modernizaci a demokracii. Poukazují na bývalé kolonie jako Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Hongkong a Singapur jako příklady úspěšného postkoloniálního rozvoje. Tyto národy však nereprezentují většinový trend postkoloniálního vývoje, protože jsou to ve skutečnosti národy původně evropských osadníků nebo obchodní města.

V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci. V tomto ohledu se užívá také termín postkolonialismus.

Source : Krcmic.cz