Kolik molochů jsi navštívil, tolikrát jsi korporátním zaměstnancem

V každém správném firemním molochu jsou 2 typy lidí. Ti, co něco umí. A ti, co neumí vůbec nic. Zatímco ta první skupina většinou dovede pracovat efektivně. Umí se rozhodovat, brát na sebe odpovědnost a hledat vlastní cesty, ta druhá neumí nic. Díky své tuposti napáchá tato skupinka většinou více škody než užitku. A pak cestuje z jedné firmy do další a tam se snaží udržet jako klíště do té doby, než ostatní přijdou na to, co to je za vola.

V malých firmičkách se většinou setkáte jen s tou první skupinou. Čím větší firma však firma je, tím více se přelévají mističky vah na druhou stranu a v podstatě se dá říci, že na korporátní sféru připadají na 1 schopného člověka 4 korporátní budižkničemu.

Lehce. Veškerou odpovědnost přehazuje na druhé. Veškerý svůj pracovní život tráví na Facebooku. Má plnou hubu keců, jak nestíhá. A přitom je od rána do večera na kafíčku a „obědíčkuje“ s kolegy.

Tato sorta lidí má také jednu unikátní vlastnost – i když pracuje (podle CíVíčka) v daném oboru již deset let, ví o něm naprosté prd. Možná i ten prd o tom ví více, než tahle stvoření.

Ale jedno se takovému budižkničemu musí nechat – všude o tom, jaký je to ex-prd a menežer, bude náležitě kecat. Bude vám vykládat, jak řídilo půlku zeměkoule. Jak jej jeho zaměstnanecké ovečky milovaly až za hrob a šly by pro něj bez váhání přes saharskou poušť s jednou čutorkou v ruce.

Jak se stále všude firmám dařilo, dokud zaměstnávali budižkničemu.

Paradoxně firmy, které budižkničemu opustilo, si to nemyslí. Asi chybka v parsování či co.

Takové korporátní budižkničemu také vždy ví vše nejlíp. Protože přece budižkničemu dělalo již půl života manažera. Akorát se stále chodí ptát ostatních, co má dělat v kritických situacích a hlavu na špalek musí vždy nést někdo jiný.

Pamatuji si kdy jsem jednomu podobnému manažerovi „pomáhal“. Tahal mě všude s sebou jako cvičenou opičku a když se někdo z vedení na něco zeptal, otočil se na mě a zeptal se:

„Co si o tom myslíš, Michale?“

Po mé odpovědi pak následovalo (a)typické:

„Také si to myslím.“

Někdy jsem už vážně v duchu přemítal, co by se stalo, kdybych řekl:

„Mám největší penis na světě.“

Asi bych se dočkal stejně uznalého pokývání jako vždycky. Na druhou stranu jsem si připadal jako kardinál Richelieu. Byl jsem taková šedá eminence řídící chod celé firmy. Problém byl jen v tom, že když se dařilo, můj „cvičitel opic“ byl chválen a vynášen do nebes a odměňován drahými automobily. A když se nedařilo, přešlo se rázem na systém padajícího hovna. Tedy výkaly padaly na mou hlavu a viník byl jasný natotata :-). Vlastně doteď žasnu nad tím, že nikdo si nevšimnul toho, že tento ředitel ví o své práci totální minimum. A zvláštní je, že zatímco se lidé v této firmě vyměnili už asi stokrát, protože věčně dle názoru „řídi“ neplnili KPI, nikoho nenapadlo vyměnit neschopného ředitele. Inu, jiná doba.

Vždy totiž  tu práci ředitele za něj odtáhli jiní. Ti, co něco věděli. A protože je to mnohdy tak brutálně iritovalo, co za vola jim šéfuje, tak se sebrali a šli pryč. A milý manažer díky tomu skončil. Jelikož musel najmout jiné lidi. A nepoznal, že nabírá stejného neschopu, jako je on sám. Chápu, že manažer či ředitel nemůže vědět vše, nezná do detailu kompletně vše. Od toho má podřízené. Ale je docela průser, když ředitel po dvou letech ve firmě neví, co vlastně jeho firma prodává… I to jsem třeba zažil také.

K tomu se právě váže další taková pecička.

Milé budižkničemu prošlo jen a pouze korporátní sférou. Tomu, co dělá houby rozumí, jelikož se nikdy nemuselo do problému hlouběji ponořit.

Jediné kritérium, které mu tak zbývá k hodnocení kandidátů, je jejich CV. Musí tedy spoléhat na to, co si do něj kandidáti navymýšlí.

To je jediné kritérium, podle kterého se hloupé budižkničemu rozhoduje ři výběru zaměstnanců.

Je úplně jedno, jestli jste tam řadili ovoce do regálů či řídili svůj vlastní tým. Důležité je, aby měla daná firma zvučné jméno. Google, Microsoft, Facebook, Accenture, Ogilvy, Seznam, LMC, Deloitte, Ernst & Young, Yahoo, Salesforce, SAP, AVG, DHL, T-Mobile, Vodafone, O2… Čím více zaměstnanců a poboček po světě, tím více korporát.

V CV je samozřejmě nutné každou předchozí práci náležitě okecat. To znamená, že když budižkničemu třídilo v Tescu zboží do regálů, tak si do CV napíše, že se podílelo na strategickém plánování firmy.

Jestliže budižkničemu v přechozí práci všichni nesnášeli, tak si do CV vyplní kolonku týmový hráč.

V případě, že se jedná o nerváka, který vždy vypění při každé sebemenší příležitost, objeví se v životopise položka asertivita.

Budižkničemu umí perfektně ohýbat historii. Jestliže firma málem zkrachovala, do CV se zapíše, že budižkničemu pomáhalo firmě expandovat a dobývat zahraniční trhy a navyšovat zisky.

Důležité je, že aby bylo zřetelné, že tam dělalo budižkničemu pohlavára. Menežra. Ředitele zeměkoule. Však on se najde zase brzo nějaký další blbec, který jej zaměstná. Vždyť potopit další firmu je tak snadné :-). Tohle je vlastně jediné, v čem má manažerovité budižkničemu perfektní praxi. Umí dokonale managovat pád vlastní firmy.

Z jedné ušmudlané uklízečky udělá budižkničemu tým vysoce specializovaných podřízených, které vedlo 15 let. I když jej vlastně záhy zbavili vedení a velela mu právě ona ušmudlaná uklízečka, páč si pan ředitel neuměl ani zavázat tkaničky od bot.

Budižkničemu má většinou krátkodobou paměť. Čirou náhodou zapomíná v CV zmínit, že jej vyhodili protože to bylo totální nemehlo a na jeho pozici raději najali šimpanze z nedaleké ZOO.

Jako kontaktní osobu, pro případ, že by si někdo chtěl ověřit reference, uvede Budižkničemu své dva kamarády z předchozí práce, kteří stejně jako milované budižkničemu dostali vyhazov. Jelikož to byla stejná budižkničemu.

Speciální odrůdou budižkničemu jsou tzv. schůzkaři. Schůzkaři nabírají vědomosti jen a pouze na meetinzích. Proto jich pořádají každý týden alespoň dvě stovky a žijí v domnění, že čím více meetingů absolvují, tím více informací načerpají.

Specialitou budižkničemu je pak schopnost protáhnou desetiminutový meeting na tři hodiny. Přitom se však neprobere nic zásadního. Ale prostě se plká o věcech, které s prací nesouvisí. A tak tam sedí třicet lidí, kteří berou půl mega na hodinu a povídají si o tom, co včera dávali v televizi. Inu korporace.

Tento typ budižkničemu velice často zmatkuje a plete páté přes deváté. Na něco se vás zeptá. Vy mu odpovíte. Ono vám to vše odkýve a za 5 minut se vás jde ptát na to samé znova. Je to vlastně taková nádherná ukázka přírodního perpetuum mobile.

Občas je ale jednání s trubkovitě-zmatečným budižkničemu docela zábavné. Vy mu řeknete, že ta zelená není zelená, ale oranžová. Při dalším dotazu mu odpovíte, že to není oranžová, ale fialová a tím budižkničemu totálně zmatete. A tak si můžete hrát celý den, dokud vás to nepřestane bavit.

Budižkničemu – Excel(entní) statistik

Potřebuje ke všemu statistiky. Čísla. Co naplat, že jim vůbec nerozumí. Důležité je to dát do Excelu a poslat. Hlavně rychle! Ať můžeme tam nahoře ukázat nějaká čísla. Když budižkničemu statistik číslům vůbec nerozumí, budete s ním muset chodit všude a vysvětlovat všem ta čísla z Excelu. Nebojte, on nikdo další těm číslům rozumět nebude.

Důležité je, aby čísla rostla. Aby grafy směřovaly nahoru (jejda, to co roste do nebes, to jsou náklady za reklamu?). Rostly obraty (co naplat, že jste v těžké ztrátě).

Ještě v dobách, kdy jsem dělal pro Socialbakers, tak jsme tam měli podobně smýšlející budižkničemu. Na všechno byly třeba tabulky. Na to, kolikrát jste se za den nadechli. Kolikrát jste si uprdli. To vše muselo být v Excelu.

Jednou jsem tak jako každý týden přípravil report a z hecu jsem soubor zahesloval, abych si otestovatl, jestli ty soubory vůbec někdo čte a nedělám tedy tyto tabulky úplně zbytečně (respektive jsem si myslel, že do nich nikdo nečumí). Zaheslovaný soubor jsem poslal svému budižkničemu. Co myslíte? Po heslu k souboru se nikdy nikdo nesháněl (to byla ta chvíle, kdy jsem si řekl, že bude asi lepší jít odsud prostě do prdele). A tak vždy, když bylo opět nutné poslat další Excel se statistikami, tak jsem do něj doplnil data, soubor poslal a marně doufal, že ten soubor někdo také třeba dneska zkusí otevřít.

Nejsmutnější na tom však je, že tento člověk i po letech v Socialbakers stále dělá. Ještě smutnější však bylo, že takových lidí v této firmě bylo víc. Ti tam už sice naštěstí nedělají. Ale „Excelují“ v jiné korporaci… 

Source : Krcmic.cz