Kdy se slaví Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce?

Mobilizace proti jaderné válce si právem zaslouží svůj mezinárodní den, neboť si právě díky Japonským městům Hirošima a Nagasaki velmi dobře vzpomínáme na následky, které byly jadernými zbraněmi způsobeny a slouží jako doživotní připomínka této neskutečné tragédie, která už navždy změnila svět.

Kdy se slaví Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce?

Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce si připomínáme každý rok dvacátého osmého ledna (28.1.). Tento významný den v dějinách lidstva se slaví již od roku 1986. 

Proč se slaví Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce?

Hlavním smyslem této události je, aby si naše široká veřejnost uvědomila, jak obrovské nebezpečí pro nás – pro lidstvo – jaderná válka představuje.

Vývoj jaderných zbraní byl v Evropě zahájen ve 30. letech 20. století. O 10. let později začaly jadernou bombu vyrábět Spojené státy americké, pod názvem Projekt Manhattan. Výsledkem byl provedený test 16. července 1945 v Novém Mexiku. Poprvé pak byly atomové bomby použity 6. a 9. srpna toho samého roku. Jejich svržení na japonská města Hirošimu a Nagasaki pak definitivně ukončilo 2. světovou válku. Dnes se spíše spekuluje, že hlavním záminkou spíše bylo „beztrestně“ vyzkoušet tuto zabijáckou technologii.

Obě tyto jaderné bomby zabily okamžitě po svržení přibližně 140 000 lidí a dalších 100 000 pak bolestně umíralo na následky výbuchu v mnoha dalších letech. Síla těchto zbraní byla obrovská. Little Boy měl sílu 15 kilotun a Fat Man dokonce 21 kilotun. Smrtí všeho živého po samotném výbuchu to však nekončí. Nejhorším důsledkem exploze jaderných zbraní je zamoření obrovského prostoru až na několik desítek let. Dále se projeví následné genetické poškozování u nenarozených dětí, zvířat a rostlin. Vše je zamořeno a pobyt v takové oblasti je pro živý organismus smrtící.

Po desetiletí probíhající studené války žili lidé s pocitem možné hrozby jaderné apokalypsy. I dnes jsou tyto zbraně hromadného ničení obecně považovány za jednu z těch největších bezpečnostních hrozeb pro celé lidstvo. Ničivý potenciál jaderných zbraní zcela jasně přesahuje veškeré možnosti chemických a radiologických zbraní. Některé biologické zbraně sice mohou mít s největší pravděpodobností smrtící dopad, který je srovnatelný se zbraněmi jadernými, ale jaderné zbraně mají zcela katastrofální následky.

Jaderné zbraně, jejich původ a vznik

Závod o využití atomové energie pro válečné účely začal těsně před 2. světovou válkou. Němci se tehdy snažili vytvořit mnoho různých mocných zbraní, které by daly armádě velkou výhodu nad jejím protivníkem. Tvrdý nacistický režim v tomto období přiměl mnoho skvělých vědců k útěku právě do USA. Zde se v průběhu války pak rozhodli podpořit projekt Manhattan, což byl jakýsi kódový název projektu vývoje jaderné bomby.

První oběti, město Hirošima

Na Hirošimu byla svržena jaderná bomba z obohaceného uranu pojmenovaná jako Little Boy, tedy malý chlapec. Vybuchla zde dne 6. srpna 1945 přímo nad Hirošimou v Japonsku. Její odpálení tehdy zajistil radar. Přibližně 15 minut po explozi vystoupal obrovský radioaktivní mrak v podobě velkého hřibu do výšky 12 km a přešel pak černý déšť. Ohnivá koule dosáhla neuvěřitelné velikosti 300 m a následná vlna extrémní tepelné radiace rozžhavila vzduch na neuvěřitelných 3 500 °C.

První oběti, město Nagasaki

Na město Nagasaki byla svržena jaderná bomba z plutonia a nesla tehdy název Fat Man, tedy Tlusťoch. Zbraň byla vyrobena dne 4. srpna 1945 a následně shozena 9. srpna 1945 na město Nagasaki v Japonsku. Obě tyto jaderné bomby zabily okamžitě po svržení přibližně 140 000 lidí a dalších 100 000 pak bolestně umíralo na následky výbuchu v mnoha dalších letech. Síla těchto zbraní byla obrovská. Little Boy měl sílu 15 kilotun a Fat Man dokonce 21 kilotun.

Nevyčíslitelné škody uvalené na mnoho generací

Následkem hrozivé exploze jaderné zbraně se do atmosféry dostane opravdu ohromné množství popela, dále pak úlomků a mnoho kouře, které mají za následek velký pokles teplot a následnou změny klimatu. Jakmile se toto klima velmi rychle změní, s největší pravděpodobností pak dojde k vymírání mnoha druhů lidí, zvířat i rostlin, které se nedokáží tak rychle přizpůsobit novým teplotám. V momentě, kdy jaderná zbraň vybuchne, vznikne obrovská a velmi jasná koule ohně. Současně se přitom začne šířit obrovská tlakový vlna s rychlostí až několik stovek kilometrů za sekundu. Začne bořit všechny budovy a naprosto vše, co jí stojí v cestě. Nejhorším důsledkem exploze jaderných zbraní je zamoření obrovského prostoru až na několik desítek let. Dále se projeví následné genetické poškozování u nenarozených dětí, zvířat a rostlin. Vše je zamořeno.

Další hrozby jaderné války

Několik válečných konfliktů, které v současnosti probíhají na různých místech světa, jaderný program Severní Koreje a Íránu, či možnost, že by se podobných zbraní hromadného ničení zmocnili teroristé, vyvolávají v mnoha lidech obavy. Co by se ale skutečně stalo, kdyby jen omezená nukleární válka vypukla? Na to odpovídá studie, kterou zveřejnil web onlinelibrary.wiley.com.

Představy o nukleární válce straší v lidských myslích již od bombardování Hirošimy v roce 1945. Angličtina má pro tuto možnou situaci výstižný (bohužel) výraz „nuclear holocaust”.

Tým vědců z Colorada vedený Michaelem J. Millsem se začal podobnou eventualitou zabývat vážně. Proto v počítači nasimuloval změny klimatu, které by proběhly, pokud by vypukla například válka mezi Indií a Pákistánem. Obě tyto země vlastní jaderné hlavice a jejich odhadovaný odpálený počet by byl kolem 100. Každá z nich je silná jako bomba svržená na Hirošimu.

Pokud by Indie a Pákistán použily všechny své jaderné bomby, celý svět by se ochladil o jeden až dva stupně a celkový objem dešťových srážek by se snížil o 10 procent. Čísla nevypadají nijak veliká, ale musíme si pamatovat, že klima je extrémně křehkou věcí – i tato malá změna klimatu by mohla vyvolat hladomor na mnoha místech světa.

Nukleární zima by pak trvala odhadem 25 let. Až 50 procent ozonové vrstvy by se ztratilo. Ještě menší ozonová vrstva by například výrazně přispěla k nárůstu onemocnění rakovinou kůže.

A proč vědci studii vůbec zveřejnili? Chtějí, aby se státy vzdaly svých nukleárních arzenálů. „Znalost toho, co by se stalo po odpálení 100 menších nukleárních zbraní, by mohlo motivovat státy, aby se vzdaly 17 000 nukleárních bomb, které dosud vlastní,” uzavírají vědci svoji studii. Celou studii si můžete přečíst v originále zde.

Velkou hrozbou pro dnešní svět však nepředstavují již pouze státy válčící mezi sebou, ale také terorismus.

Vývoj ve světě po skončení studené války a zvláště pak po útocích z 11. září 2001 obrátil pozornost politiků, odborníků i širší veřejnosti k otázce možného zneužití zbraní hromadného ničení a nebezpečných materiálů teroristickými skupinami. Pro tento jev neexistuje dosud v literatuře jednotné označení, a tak se lze setkat s celou řadou nejrůznějších termínů, jako jsou například nekonvenční terorismus (tento pojem bude používán dále), ultraterorismus, hyperterorismus, superterorismus, WMD terorismus či ABC terorismus. K hlavním formám nekonvenčního terorismu patří terorismus jaderný, terorismus radiologický, terorismus chemický a terorismus biologický. Tento příspěvek se zaměřuje na první dvě z uvedených forem, které je třeba vzhledem k charakteru jimi využívaných prostředků a jejich možným důsledkům považovat za nejnebezpečnější.

Jaderný a radiologický terorismus může nabýt několika různých podob. V případě jaderného terorismu se asi nejčastěji uvažuje o přímém použití jaderných zbraní, které by teroristé získali buď od jejich primárních vlastníků, států (krádeží, koupí či darováním), nebo by si je sami zhotovili. Odborníci se shodují na tom, že alespoň v současné době jde o nejméně pravděpodobnou formu nekonvenčního terorismu. Nabytí z vnějších zdrojů brání poměrně vysoký stupeň zajištění a kontroly arzenálů jaderných zbraní ve všech zemích, které patří mezi jejich vlastníky,4 a pojistky, ztěžující použití těchto zbraní ze strany neoprávněných osob. To se týká hlavně strategických jaderných zbraní, poněkud odlišná situace existuje v případě taktických, respektive nestrategických jaderných zbraní, které by zřejmě mohly být pro teroristy zajímavější. Nestrategické jaderné zbraně bývají vzhledem ke svým menším rozměrům a k relativně omezeným účinkům umísťovány mimo hlavní arzenály, což může teroristům usnadnit přístup k nim. Starší typy těchto zbraní navíc nebyly vybaveny pojišťovacími elektronickými zámky, a tak by jejich použití neoprávněnými osobami mohlo být jednodušší. Přes tyto skutečnosti nepovažují zatím odborníci přímé nasazení jaderných zbraní získaných z cizích zdrojů teroristy za příliš pravděpodobné.

Jako poměrně málo reálné se zdá rovněž zkonstruování jaderné zbraně, byť jednoduššího typu tzv. Gun Assembly Device, samotnými teroristy. Tento proces je technicky a finančně velmi náročný, vyžaduje značné množství5 kvalitního jaderného materiálu (to jest vysoce obohaceného uranu nebo plutonia)6 a rozsáhlé odborné znalosti. Aktem jaderného terorismu by se teoreticky mohl stát také útok na jaderná zařízení určená pro vojenské nebo civilní účely (například na jadernou elektrárnu), pokud by vyvolal štěpnou či slučovací reakci, obdobnou řízenému výbuchu jaderné zbraně.

Většina expertů soudí, že tento scénář by se stěží mohl uskutečnit, neboť ani náraz velkého civilního letadla do jaderného zařízení by zřejmě jadernou reakci vyvolat nedokázal. Mnozí nicméně současně upozorňují na obtížnost odhadu případných důsledků takového nárazu, s nimiž nebylo při konstrukci staveb přímo počítáno.

Dosavadní vývoj názory odborníků, podle nichž akt jaderného terorismu nepředstavuje v současné době bezprostřední hrozbu, spíše potvrzuje. Do dnešního dne nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by se teroristům podařilo sestrojit či jinak získat jadernou zbraň.

Několik organizací vyvinulo v tomto směru jisté úsilí, ale to nebylo korunováno úspěchem. Jako příklad lze uvést japonskou sektu Óm Šinrikjó, která se v první polovině devadesátých let marně snažila koupit jaderný materiál v Rusku, a bin Ládinovu organizaci al-Káida (al-Qácida), jež o několik let později veřejně deklarovala svůj zájem o sestrojení vlastní jaderné zbraně a pokoušela se opět bez větších výsledků získat vysoce obohacený uran v Africe, v západní Evropě a v Rusku.

Žádná teroristická organizace rovněž dosud nedokázala účinně zaútočit na jadernou elektrárnu nebo na jiné jaderné zařízení. Příčiny prozatímní absence projevů jaderného terorismu je přitom třeba spatřovat nejen v technické náročnosti přípravy a provedení činů jako takových, ale také v nezájmu většiny teroristických skupin o útoky, které by vedly k nepřiměřené destrukci, byly by těžko kontrolovatelné, mohly by ohrozit samotné původce, popřípadě s nimi sympatizující obyvatelstvo, vyvolaly by velmi tvrdou reakci ze strany států a útočníky i jimi prosazované myšlenky by v očích světové veřejnosti zcela zdiskreditovaly.

Radiologický terorismus se zdá jako pravděpodobnější alternativa než jaderný terorismus a několik skupin se o něj již pokusilo. Rovněž on může nabýt několika podob. Na prvním místě jde o tzv. špinavou bombu (dirty bomb),10 která s využitím konvenční výbušniny (například dynamitu) rozptyluje do prostoru radioaktivní materiál. Špinavá bomba ohrožuje životy osob jednak vlastním výbuchem, jednak následnou radiací a jí způsobeným radioaktivním zamořením prostředí. Tento druhý účinek jí ostatně vynesl její název. Její sestrojení je relativně snadné, postačí k němu vlastně jen konvenční výbušnina a přiměřené množství radioaktivního materiálu. Ten by mohli teroristé získat bez větších problémů, neboť se hojně využívá ve vojenské i civilní sféře (například ve zdravotnictví při léčbě některých chorob nebo v průmyslu při výrobě elektrické energie). Nezřídka také dochází k případům jeho pašování a černého obchodu s ním. Druhou formu radiologického terorismu představuje útok na jaderná zařízení, který by nevyvolal přímo jadernou reakci, ale v jehož důsledku by došlo k uvolnění radioaktivních látek a k zamoření okolního prostředí. Nabízí se několik variant takového útoku (například výbuch bomby dopravené na místo lodí či nákladním autem, sabotáž uvnitř objektu či náraz civilního letadla). O hrozbě napadení jaderných zařízení se diskutovalo zvláště po událostech z 11. září 2001, kdy také některé státy, včetně České republiky, zavedly jejichzvláštní vojenskou ostrahu. Třetí forma radiologického terorismu zahrnuje jiné způsoby provedení teroristického činu s využitím radioaktivních materiálů (například jejich rozšíření aerosolovým sprejem nebo prosté umístění předmětů vyzařujících radiaci do blízkosti osob).

Reálnost a realizovatelnost poslední varianty prokázala nedávno jedna ze skupin organizovaného zločinu, ruská mafie, která pomalým způsobem usmrtila podnikatele Ivana Kivelediho tím, že mu do telefonu umístila radioaktivní kadmium. Do dnešní doby nedošlo podle dostupných informací k dokonanému činu radiologického terorismu, bylo však zaznamenáno několik pokusů o něj.

Nejznámějšího z nich se v listopadu 1995 dopustili čečenští povstalci, kteří do Izmailovského parku na severovýchodních předměstí Moskvy umístili ve snaze vyvolat strach mezi obyvateli a ukázat ruské vládě svou moc radioaktivní cesium 137.

V květnu 2002 byl v USA zatčen Američan konvertovaný k islámu José Padilla, člen či přívrženec organizace al-Káida, který se údajně pokoušel o vyrobení radiologické zbraně. Konečně v lednu 2003 nalezli britští vojáci v afghánském Herátu dokumenty, svědčící o tom, že organizace al-Káida mohla nevelkou špinavou bombu skutečně sestrojit. Všechny tyto případy prokazují, že radiologický terorismus by do budoucna nemusel zůstat pouze hypotetickým scénářem, ale mohl by se stát skutečnou hrozbou. K jeho atraktivitě (bráno z pohledu teroristů) přispívá především snadnější způsob nabytí příslušných materiálů a zbraní, nižší náklady, spojené s výrobou a s použitím, a omezenější účinky, které spíše než k masivní destrukci vedou k vyvolání strachu a paniky, tedy k cílům sledovaným převážnou částí teroristických skupin.

Jaderný a radiologický terorismus jsou jedinými typy nekonvenčního terorismu, které mezinárodní právo v současné době podchycuje přímo a relativně komplexním způsobem. Činí tak primárně prostřednictvím série specializovaných mnohostranných smluvních instrumentů univerzálního charakteru, které se zaměřují na nejrůznější aspekty prevence a represe uvedených forem terorismu. Část smluv spadá do rámce mezinárodního trestního práva, které zavádí individuální trestní odpovědnost pachatelů, další mají spíše preventivní charakter a řadí se do mezinárodněprávních odvětví, upravujících odzbrojení a mírové využívání jaderné energie. Kromě specializovaných smluv se na zajištění právní ochrany proti nekonvenčnímu terorismu podílejí jednostranné právní akty mezinárodních organizací, především relevantní rezoluce Rady bezpečnosti OSN (například rezoluce 1540 z roku 2004).

Svou úlohu zde sehrávají i obecnější univerzální a regionální protiteroristické smluvní instrumenty, jakož i nařízení a rámcová rozhodnutí, která v souvislosti s bojem proti terorismu vydává Evropská unie (EU). Poslední dvě skupiny pramenů nepojednávají ovšem o nekonvenčním terorismu explicitně,11 a proto nepřihlížejí k jeho specifikům. Tento příspěvek jim proto věnuje omezenou pozornost. V centru zájmu se naopak nacházejí dokumenty, které se diskutovaného tématu týkají specificky či dokonce výlučně.

Dříve, než bude přikročeno k podrobnému rozboru těchto dokumentů, je třeba se zmínit o dvou obecných charakteristikách, jimiž se vyznačují. První z nich spočívá ve vzájemné spjatosti regulace jaderného a radiologického terorismu, jež se projevuje hlavně jejich společnou úpravou ve značné části platných mezinárodních smluv (například v Úmluvě o fyzické ochraně jaderných materiálů či v Mezinárodní úmluvě o potlačování činů jaderného
terorismu). Tento stav je dán blízkostí obou forem, které využívají obdobné výchozí materiály, mají zčásti identické účinky apod. Spjatost regulace se odráží rovněž v odborné literatuře. Mnozí autoři jaderný a radiologický terorismus jasně neodlišují a pojednávají o nich na jednom místě, přičemž k jejich souhrnnému označení někdy používají pojem jaderný terorismus a jindy radiologický terorismus.

Daný přístup není na rovině analytické nejvhodnější. To ovšem nebrání společné úpravě na rovině normativní, v rámci mezinárodního práva, zvláště pak v těch oblastech, jež mají význam pro prevenci a represi terorismu jaderného i radiologického. Druhou obecnou charakteristiku představuje zvýšený důraz na prevenci. Cílem prevence je přitom nejen předejít konkrétním teroristickým činům (bezprostřední prevence), ale také zabránit tomu, aby teroristé vůbec získali prostředky a příležitost k jejich spáchání (dlouhodobá prevence).

Daný přístup odráží závažnou povahu jaderného a radiologického terorismu, jejichž dokonaný čin by zřejmě měl katastrofální důsledky a v krajním případě by mohl učinit jakoukoli následnou represi nemožnou. Důraz na dlouhodobou prevenci vede k tomu, že se v rámci boje proti daným formám nekonvenčního terorismu berou v úvahu rovněž smlouvy původně určené k jiným účelům, než je boj proti terorismu (jaderné odzbrojení a mírové využívání jaderné energie).

Právě ty totiž slouží k podchycení jednání, která teroristům usnadňují přístup k nebezpečným materiálům i zbraním.

Dlouhodobá prevence se soustřeďuje na tři základní oblasti, odpovídající dílčím formám jaderného a radiologického terorismu. Jde o zabránění šíření jaderných zbraní (jaderný terorismus s použitím jaderných zbraní nabytých z vnějších zdrojů); o zajištění ochrany jaderných a radiologických materiálů (jaderný a radiologický terorismus s použitím jaderných nebo radiologických zbraní zhotovených teroristy) a o zavedení účinné ochrany jaderných zařízení (jaderný nebo radiologický terorismus útokem na jaderná zařízení). Důraz na bezprostřední prevenci se projevuje ve smlouvách mezinárodního trestního práva, kde této otázce bývají pravidelně vyhrazena zvláštní ustanovení.

Primární orientace na prevenci samozřejmě neznamená úplné vyloučení represe, která by nastoupila po spáchání teroristického činu (eventuálně v případě hrozby jeho spáchání či pokusu o něj) a spočívala by především ve stíhání a potrestání pachatelů.

Source : Krcmic.cz