Jiří Sláma: Já jsem fotil už jako malej smrad, kdy mi táta s mámou koupili nějakej foťák (fotografování)

Fotograf, který se k focení dostal vlastně náhodou. Jeden z těch, jež měl možná ve své životě hodně štěstí (proto jsme si s Jirkou hodně rozuměli, protože jsem také takové dítě štěstěny). Jirka nejenom fotí, ale také pomáhá s pořádáním nejznámějšího českého festivalu věnující se tetování. Možná jste na něm byli. Možná jste o něm slyšeli. A možná ani jedno z toho. I proto vzniknul tento článek. 

Ahoj Jirko, jestli tě můžu poprosit, tak se zkus v pár větách trochu představit. Já vím, že jsi poměrně známý fotograf, ale spousta čtenářů třeba neví kdo jsi. Zkus nějak shrnout svou pracovní kariéru, co jsi všechno dělal, odkud pocházíš, kolik je ti let a tak dále. Prostě cokoliv, co tě napadne.

Tak jo no :-). Jméno Jirka Sláma, číslo letních bot 8, v zimě pak 9, narodil jsem se v Mostě před nějakými 46 lety, vlastně skoro před 47. Tam jsme žili s rodičema jenom krátce, protože já jsem měl problémy s  průduškama a vůbec s dýchacíma cestama. Přestěhovali jsme se proto do Jindřichova Hradce, kde byl oproti Mostu čistej vzduch. Tam jsem žil do nějakých já nevím šestnácti, sedmnácti let. A pak jsme se vrtnuli do Prahy, kde měl náš táta práci.

V Jindřichově Hradci dělal dlouho ředitele muzea, ale protože nechtěl vstoupit do komoušské strany, a soudruzi to tátovo místo potřebovali pro nějakýho straníka, tak tam skončil a šel dělat někam do ČKD v Praze 9 a později, tedy po revoluci, na právnickou fakultu UK v Praze, kde byl ještě nedavno oblíbeným profesorem filozofie. Nyní už je v zaslouženém starobním důchodu a odpočívá, což si po těch letech ve školství zaslouží. Při tehdejším stěhování to byla velmi komická situace, tedy výměna bytů po vzoru filmu “Kulový blesk”. Podotýkám, že to ještě bylo v době totalitní, někdy rok 85,6 a rodinným vozem byl hráškově zelený Trabant 601 Combi DeLuxe. A taky mě neberte úplně za slovo, je to skoro 30 let zpátky do džungle, něco se mi už motá a nebude to přesné a podle šuplery…..

No a tady jsem de facto s nějakou malou přestávkou ukotvený dodneška….. jakože v tý Praze. Ještě mezitím jsem teda odlít krátkodobě na Českotřebovsko a Poličssko, kde jsem se oženil a vzápětí se zase rozved. No a po tomto už zmiňovaný návrat do Prahy, a tady žiju dodnes.

A co se týče focení?

To je takový složitý. Já jsem fotil už jako malej smrad, kdy mi táta s mámou koupili nějakej foťák, Corinu, Czech made a otec se ze mě pokoušel vydolovat, co se dalo. No… i když ono to nebylo zrovna nějaké dolování, prostě rodiče mě k něčemu vedli. Věděli, že maluju, věděli, že zvládám nějaký takovýty ruční věci a že tam nějaký nadání je a že bych mohl bejt možná dobrej. Takže mi koupili foťák a já jsem s tím foťákem nějakým způsobem zápasil.

Táta mi radil, občas ze mě vypadla i nějaká fotka. Ale pak udeřil věk puberty. Se mnou to třískalo v 360 stupních sem a tam a to ve vteřinových intervalech. Takže mě naši trošku nekormidlovali, i když tedy chtěli a dělali pro to maximum. Zhlédl jsem se úplně v něčem jiným. Když to shrnu, tak mi učaroval big beat, Kryl, Hutka, ženský, pivko, cigára, kytara a tak nějak vše kolem tohoto dění. Fotografování tak šlo úplně stranou, když tedy pominu takový ty chvíle, že jsem byl někde na nějakým mejdanu a chtěl jsem fotodokumentovat všechno to dění, který tam probíhalo.

Počkej, ty umíš hrát na nějaký hudební nástroj? Zmínil si kytaru…

Jo, umím. Nebo umím…… prostě nějakej ten akord a tón dám, co je na tom divnýho?? Pravda, moje kytarový schopnosti nejsou nic mimořádnýho, ale  Kryla, Nohavicu, Hutku, Třešňáka a nějaký ty kotlíkářský songy dávám do dnes vcelku do pohody. Jasně, Kryl, to je moje modla, můj idol a před jeho písničkama nemá přednost nic. Škoda že ho ti bastardi po revoluci vyšachovaly ze hry až k smrti.

 

Hajzly korytářský z OF a ten zbytek paznehtů, který se tenkrát draly k moci. Škoda. Tak alespoň ty jeho písničky nám zbyly, vyprávím o tom synkovi a každý rok chodím na Karlův hrob a pustim slzu za bratříčka…… štve mě to, on měl bejt prezident týdle země, nebo minimálně poradce vlády! On byl pan vlastenec a navíc měl zkušenost s tím, jak ta demokracie funguje. Kdyby to svěřily jemu, nebyly by tu ty hovna, kterých sme svědkem.

Jdeš na to docela zostra hned na začátek. To jsem upřímně nečekal.

Dyť se na to naše politický panoptikum podívej. Samej defraudantskej strejda v drahý róbě, kterýho zajímá jen vlastní pupek a na republiku i lidi kašlou z vysoka. Nedávno si jeden z nich dokonce stěžoval, že má menší plat než defacto jeho podřízenej, kterým je manažer v ČEZU. Ty wado, co to je za zhovadilost?? Dost o politice, nebo skončíme dřív než začneme. Mám nerv!

Dobře, jak se z tebe stal profesionální fotograf?

No… jakože vrcholově fotku nebo profesionálně fotku vlastně dělám i nedělám.  Jsem ti tak fotil, točil a jsem to dělal jen tak do šuplíku pro sebe. Až někdy snad před 6-7 lety tady přišel kámoš a představil mi nějakej digitální zrcadlovej bazmek, kterej prostě dělal…řekněme jakžtakž fotky…… k tomu se dostanu později. Já sem totiž zapomněl říct, že jak jsem byl línej a nechtělo se mi v té době učit, tedy co se týče fotky, tak jsem přesedlal na nějaký ty poloautomaty a automaty, se kterýma nemusíte nic dělat, prostě jenom zavedete film a mačkáte a ono to fotí a fotky z toho nějak samy dopadnou tak, že sou koukatelné a použitelné.

A na dokumenty to bohatě stačilo. Stejně tak to stačilo na focení soukromých oslav a mejdanů. A pak jsem si taky koupil osmičku kameru, s tou jsem si hrál poměrně hodně dlouho (mám ji dodnes). To jsem se dokonce snažil i o nějaký stříhací pokusy, když tenkrát vylítl Pinnacle nebo co to bylo a naučil sem se analog převádět přes TV kartu do PC…..

Pozn. redakce: Pinnacle je software sloužící k editaci videa.

Jirko, zmínil jsi osmičku kameru. K čemu se používá?

To je klasická videokamera na ty malý kazetky.

OK, dobře. Už chápu. Pokračuj tedy prosím dál…

Takže jsem se pokoušel o tohlencto, to mi taky docela šlo. Ale já jsem měl akorát smůlu v tom, že jsem u ničeho moc dlouho nevydržel. Vždycky jsem dělal 180 000 věcí najednou a to je fakt  blbá volba. Takže fotka šla na nějaký čas stranou jak sem zmínil a až po čase se stalo to……

Co?

No a pak jak sem zmiňoval, tedy před časem ke mně přijel na návštěvu kámoš a představil mi ten digitální zrcadlovej bazmek. Jsme ti to tady zkoušeli u bazénu, různě fotit, takový nesmyslný věci, blesk, neblesk atd…. Prostě jsme si hráli se clonama, s časama a já z toho byl úplně paf, protože se to ovládalo jinak, umělo to daleko víc věcí než sem si pamatoval z dřívějška a taky víc, než ten můj malej digitální Canonek, kterej jsem v tý době vlastnil (a do dneška ho ještě někde stále někde mám, akorát nevím kde. Jo, má ho synek. Už vim.).

No a hned druhej den jsem šel a musel jsem si tu digitální zrcadlovku koupit. A tak jsem se zase dostal zpátky k fotografii, tedy k té, kterou můžeš již v zárodku ovlivňovat nastavením hodnot ve fotoaparátu. Ale protože jsem nic takového roky nepoužíval a nevěděl jsem, jak ten digitální zrcadlovej přístroj přesně funguje, musel sem lovit informace, bloumat po netu a též oslovit  spousty lidí a kamarádů, který mně k tomu něco mohli říct.

Pro mě to tehdy fakt byla (dá se říct) španělská vesnice. No a takhle jsem se s pomocí několika lidí zase “vrátil” k focení. Ten přístroj byl můj motůrek. Musel sem objevovat funkce čudlíků, zjistit co která zkratková veličina v tom foťáku znamená a co která dělá a nedělá, kde najdu ty správný mačkátka a poblázněný dvojený, či ztrojený funkce…..

Prostě musel sem přijít na to, jak se to kombinuje tak, aby člověk dosáhl kýženého efektu, kterej chce získat. Trvalo asi tak rok, než jsem se s tím docela obstojně skamarádil. Pak jsem ale pochopil, že tahleta zrcadlovka a ty objektivy ještě nejsou úplně to pravý, tak jsem si koupil o třídu vyšší aparát i s patřičnou optikou a tam už to pak začalo být zajímavý a hodně líbivý. Dokonce jsem se po tom roce odvážil ty fotky publikovat občas někde na internetu. A pak se stalo to, že jsem to zveřejnil,  viděli to lidé, taky někdo z televize, ten někdo natočil nějakou reportáž, mezi tím vším proběhly i nějaký malinkatý komorní výstavy a tak nějak todle všechno dohromady začalo utvářet Slámu fotografa.

A protože jsem asi měl nadání fotit ženský pozadí, udělali ze mě v té TV reportáži tzv.  „prdelního fotografa“ a to mi snad zůstane do smrti a rád se tomu zasměju i v pekle. Jinak se pořád a stále učím, jako každej jinej člověk, kterej tíhne k fotce a chce jít kupředu. Znáš to, všichni, co začínají, chtějí fotit nahatý holky.

Tak sem si hned “v začátku” splnil řekněme takový ten pubertální sen Source : Krcmic.cz