Fáze partnerského vztahu – od zamilovanosti až k vraždě

Každý pár musí podrobit svůj vztah zatěžkávací zkoušce. Buď obstojí a nebo padne. Většinou, než si vybudujete fungující vztah (a nebo než se začne hroutit), musíte si všichni projít určitými fázemi (vy, váš partner i váš vztah). O těch fázích jsem se zkusil rozepsat tentokrát.

Každý partnerský vztah prochází určitým vývojem. Posouvá se do jiných dimenzí. Pokud se někde zasekne, jednomu z partnerů nebo oběma nevyhovuje, do jaké úrovně se společně dostali, vztah ztroskotá. Nastává game over. Je to jako v počítačové hře – přirovnal bych to k hodně pokročilému RPG – můžeme této hře říkat třeba Diablo IV / Velmi křehké vztahy 2.0. Je to jedno.

Tato hra je skutečný „majstrštyk“. Bestseller. Hrají jej lidé po celém světě. Akorát si nemůžete vybrat, za jakou postavu budete hrát. Hlavní postava je vygenerována automaticky za vás (podle toho, jak a s kým si hráli v posteli vaši rodiče). Lze však běhěm ní měnit vizáž hlavní postavy (velikost bicepsů či koz), když máte dostatek zlaťáků. Je hodně postavená na multiplayeru, ale dá se hrát i jako single. Výhodou je, že u multiplayeru si můžete do jisté míry zvolit, s kým budete hrát – kooperovat nebo kopulovat. Dokonce lze zvolit a měnit i velikost koz a jiných tělesných proporcí u vašeho spoluhráče :-). Pokud jste gurmáni, nemusíte hrát jen ve dvou, ale třeba ve třech či ve čtyřech. Pak se tomu říká milostný trojúhelník (nebo čtyřúhelník – záleží, kolik vás je zrovna ve hře, zajímavé jsou pak zejména složité mnohoúhelníkové multiplayery – pak se ale jedná asi spíše o swingers party). Většinou se však lze pustit do milostného trojúhelníku až po dohrání singleplayeru na středně těžkou obtížnost.

Hlavní nevýhoda je, že až do konce hry nevíte, jestli hrajete za ty dobré a nebo zlé. Nemůžete si prostě vybrat, zda budete hrát za rytíře Jedi a nebo temnou stranu síly. Tento faktor hodně ubral mému výslednému hodnocení.

Co se ale povedlo na jedničku, to je příběh. Je naprosto originální, hodně spletitý a tak akorát zamotaný. Mnohdy celkem napínavý. skutečně často nevíte, co se skrývá za dalším rohem. Hra vás tak nutí jít neustále dál a dál a objevovat neznámé lokace. Když už si myslíte, že víte, co bude následovat, následuje příběhový zvrat(ek). Nebývá nouze ani o drama a tragické konce. Autorům scénáře nelze skutečně nic vytknout. Snad jen to, že hra občas působí až moc depresivním dojmem. Při hraní budete nicméně příběh hltat od začátku až do konce. A neodpočinete si, dokud neprohlédnete závěřečné titulky na náhrobním kameni. Ale nechci vám vyzrazovat celý příběh předem. Sami si hru zahrajte a kochejte se nádhernými scenériemi. Navíc v demu si můžete zahrát celou singleplayerovou kampaň.

Při hraní jsem si vzpomněl na podobné RPG, které se jmenovalo Život s nohama do praku a mělo také nezapomenutelnou atmosféru.

Dalším minuskem u této skvělé hry je nemožnost si hru průběžně ukládat. Právě absence zpětného nahrávání uložené pozice ve hře citelně chybí, což poznáte zejména v pozdějších fázích hry, kdy roste obtížnost raketovým tempem, až se hra stává skoro nehratelnou. Jednoduše hrajete od začátku až do konce v takzvaném „hardcore režimu“. Jednou něco pokazíte, třeba si vyberete škaredou přítelkyni a zjistíte to až po letech :-). A nastane game over. Pak je třeba začít znova. Super je, že pokaždé, když nezvládnete danou úroveň, tak začínáte od začátku a změní se zcela i příběh. NPC postavy v další hře budou také zcela odlišné. Občas narazíte na staré charaktery z předchozího hraní (bývalky, ex-partneři, staré známé milenky a milenci, štětky, gigolové, rodiče, sourozenci, příbuzní – doplňte si, co uznáte za vhodné). Občas se s některými NPCéčky budete muset nadobro rozloučit (odejdou, zamilují se jinde, exnou). A při jejich odchodu ukápne nejedna slza (a často s nimi odejde i část vašich financí, hmotný i nehmotný majtek a nebo děti).

Postupem ve hře budete získávat chtě nechtě zkušenosti. Budete nakupovat novou výzbroj (holky, auta, domy). Jediné, co moc upgradovat nejde, je velikost vašeho meče – ale dají se na to určitě koupit vhodné medikamenty, které vám zvětší ocas. Výhodou i nevýhodou je také to, že v této hře plyne celkem reálně čas. Vaše charaktery stárnou. S jejich omlazením (upgrady) je to však složité. Lepší, než plnit quest „Jak vydělat partnerce na umělé kozy“, je si raději najít jinou osobu na multiplayer.

K tomu se váže také další bod – grafiku hry, samotný příběh i to, jak bude vypadat celá dějová linie, to vše si určujete sami. Svým konáním. Svými činy. Výhodou je také rozsáhlý herní svět. Nevýhodou je pak to, že hra je přístupná všem bez rozdílu. Tzn. se občas stane, že se vám do multiplayeru nasere černoch s velkým pérem (evidentně cheatuje pomocí steroidů) a ještě vás ten hajzl vykopne z vašeho oblíbeného serveru. Pak začínáte od nuly a hrajete nějakou dobu zase jenom singleplayer. Většinou vám poté hra umožní hrat pouze za jednu postavu – oškubané kuře, které jenom doufá, že už půjde brzo na porážku.

Následně se však v mnoha případech vyvine z tohoto opelichaného kuřátka pořádný predátor, který pak opíchá i toho černocha :-). Než se tak stane, musíte poctivě expovat (testovat vztahy, spát s přítelkyněmi, partnery, rodiči a učitelkami?). Na závěr bych ještě zmínil, že ze zabitých příšer (ex-partneři) nevypadávají zlaťáky a podobné nesmysly. Když někoho na ulici dobře říznete nožem (rozříznete někomu zadní kapsu u kalhot), tak z ní ale občas vypadne třeba kreditka. Ale spíše z toho pak kouká kriminál, ze kterého se rozhodně nedostanete jen za pomocí pilníku :-). Proto je lepší, než podřezávat nevinné babičky na ulicích a vykrádat domy, chodit poctivě do práce. Je však na vás, jaké povolání si zvolíte, důležité je, abyste si vydělali dostatek mincí na hraní single a nebo multiplayeru. Hra vás proto až nelidsky nutí neustále škudlit peníze. Jakmile totiž přijdete na mizinu, následuje opět onen známý game over.

Tím však výčet špatných vlastností této hry nekončí. Debilní je také to, že vás může váš spoluhráč kdykoliv zabanovat. Prostě se nějak neshodnete na stylu hraní, na společném příběhu a pak se již do „serveru“ nedostanete. Často to před zabanováním vypadá tak, jako kdybyste hráli spíše PvP mód (player versus player). Létají vzduchem talíře a i společný multiplayerový chat obohatí spousta výrazů, které byste nenašli ani ve stostránkové přířučce zkušeného dlaždiče.

Dále je třeba zmínit, že se bude také lišit i cena této hry. Záleží na tom:

• v jakém obchodě ji zakoupíte (Indie, Čína)
• s kým ji budete hrát
• kdy ji budete hrát (v teenagerském věku po vás požaduje NPC lízátka a sex, později chce Porsche a sex ne – a nebo za něj musíte zase platit, pak je lepší raději uplácet jiné „nezávislé“ NPC)
• zda k ní budou vycházet datadisky (tzn. zda se budete posouvat příběhem a vztahem dále a nebo ne)
• a zda se vrhnete do hraní těchto dodatečných herních módů (oblíbený je zejména datadisk Nasraná manželka poté, co jste opět zapomněli sklopit záchodové prkénko)
• zda budete dokupovat i fanouškovské přídavky, které obohatí hru o další rozměr (holky z bordelu)
• zda budete hrát jen singleplayer a nebo budete preferovat hraní ve více lidech
• jestli jste podepsali předmanželskou smlouvu před tím, než začnete brát multiplayer skutečně vážně
• jak moc dobrého má váš spoluhráč (ex-partner / ex-partnerka) právníka
• počet dětí, které se vám podaří při hraní „vytvořit“

Těch fází může být několik. Období zamilovanosti. Krizové období, kdy řešíte, proč jste s partnerem a zda ho raději rovnou neposlat k šípku :-). Přechod od naivity k realitě, kdy se oba učíte, jak dostat vztah s láskou ze střední na další level. Konečné období, kdy jeden z vás zařve poté, co jej čirou náhodou udupe na Václaváku stádo slonů, protože potřebujete rychle dědit.

Vztah většinou začíná tak, že se zamilujete. Není to nic složitého. Je to paradoxně zcela jednoduché, možná to nejjednodušší na vztahu. Stačí jenom stát, čumět a čekat až vás někdo sbalí. A nebo někoho sbalit na vlastní pěst (hlavně tou pěstí nikoho nemlaťte jako opička Pavel). A pak už musíte udělat jediné – dát si nohy na kanape a nechat se hýčkat. Alespoň taková je představa „hledačů štěstí“, o kterých si povíme později v tomto článku.

Spíše naopak – sami se budete divit, jak rychle do toho spadnete po hlavě. Možná právě proto se v anglicky mluvících zemích označuje sloveso zamilovat se jako „fall in love“.

Nutno podotknout, že občas si při tom „padání“ taky hezky nabijete hubu. A občas přijdete i o zuby, když vaše milenka má za manžela bývalého boxera.

Období zamilovanosti se v angličtině nazývá jako „honeymoon stage“, „honeymoon phase“, „honeymoon period“ a nebo prostě „honeymoon“ (. Proč? Protože když jste zamilovaní, tak neustále se svou láskou vykecáváte na telefonu, cukrblikujete a ňuňátkujete, když jste spolu. A vůbec – děláte všechny ty nechutné věci, za které by vás všichni kolemjdoucí osamělí lidé nejraději ubili kladivem. Jste tak zkrátka tak slaďoučcí a k zulíbání, až by vás za to člověk samou láskou zabil, jak z vás čiší to štěstí.

Fuj! Je mi z vás blbě! Styďte se a přestaňte si rvát ten jazyk do krku v MHD, kdo se na to má pořád dívat! Naopak – pokud zrovna nemáte komu vrazit jazyk do patřičných míst, moji adresu najdete v sekci „kontakt“. Rád s vaší pomocí poznám další světový jazyk.

Nejkrásnější na tom, že jste zamilovaní, je určitá bezstarostnost. Nemusíte se moc snažit, aby váš vztah fungoval. Všechno je boží. Úplně super. Nejraději byste se samou radostí na někoho vrhli a vykřičeli do světa, jak moc jste právě šťastní a pak byste samou radostí opíchali půlku světa.

Promiňte, nechal jsem se unést :-). Na období zamilovanosti je zvláštní to, že nemáte potřebu nikoho podvádět a spát s více lidmi najednou (nemusí zakládat fake účty v multiplayeru). Nebo aspoň nemáte potřebu spát zrovna se všemi naráz v jedné posteli (německy se tomu říká prý “grúpnsex“). Stejně tak ani vaše láska zrovna netouží po tom, aby vám byla nevěrná. A rozhodně zrovna nemusí mít ve vaší společné postýlce někoho navíc (kromě plyšáka – pak je jí ale asi tak 14 let :-)). O pár let později si pak budete oba rvát vlasy, proč jste tehdy nešli do té trojky, když jste měli tu možnost. Protože teď s tím vaším pometlem nechcete spát ani vy a šance na trade do zámoří je fakticky mizivá.

Stejně tak i váš partner je pozorný, věnuje se vám a dělá první poslední. Každou vaši květinenenčku okomentuje slaďoulinkými slovíčky, až by z toho jeden fakticky zteplal :-). A nebo se posral.

Shrnuto a podtrženo – když jste v období zamilovanosti, všechno funguje jako dobře namazaný stroj. Nemusíte vyvíjet nějaké obrovské úsilí. Nemusíte toho dělat moc navíc. Nemusíte se o váš vztah úpěnlivě starat a budovat jej, protože máte na očích oba růžové brýle. Nemusíte dělat nic a nevrátí se vám to jako právě odhozenené stádo bumerangů.

Tuhle kapitolu bych klidně nazval: Jak partneři přicházejí o iluze. A svět o naivky.

Zamilovanost, jak asi tušíte, netrvá věčně. Tohle období může trvat pár týdnů, měsíců i také několik let. Ale jedno je jisté – zamilovanost jednoho nebo obou partnerů dříve nebo později pomine. Pak už nebudete netrpělivě vyčkávat u telefonu a čekat, až vám ten druhý zavolá. Ale budete se modlit, aby vám ten vůl dneska raději nevolal. Letmé intimní již nejsou vyžadovány, ale nekompromisně odmítány („Nešahej na mě, ty nechutné prase!“). Doma chodíte jen v polorozpadlých trenýrkách. A nebo ve třech dnech starých tangách, které se vám zařezávají do – nedělejte, že nevíte kam :-). Jo – do vaší ctěné prdele.

Vaše romantické (a zcela naivní) představy o životě ukončí ta trapná chvíle, kdy si před partnerem poprvé uprdnete a on vám oplatí tento „zdvořilostní pozdrav“ stejnou mincí a ještě si u toho navíc náležitě „ukrkne“ do vašeho obličeje, tak luxusně, že dovede s 99% přesností určit, kolik kilogramů cibule spořádal ráno k snídani. Tím naposledy zamáváte i posledním střípkům intimního života a koupíte si prvního psa nebo kočku.

Začnete přemýšlet nad tím, jestli to má vůbec cenu dál takhle pokračovat. Začnete vést nekonečné debaty se svým vlastním nitrem. Začínáte více dumat nad všedními věcmi („Proč má ta mandelinka bramborová právě šest nožiček?“).

Chováte se jako Albert Einstein při zkoumání teorie relativity. Trávíte čas nad něčím, co stejně nikdy nevyřešíte.

Všímáte si věcí, kterých jste si dosud vůbec nevšímali. Vrtáte se ve věcech, ve kterých jste se dosud hrabat nemuseli a vlastně ani nechtěli. Nebyl k tomu tehdy důvod, byli jste šťastní. A nebo jste si to aspoň mysleli.

A nejspíše při tom přemýšlení padne také jedna zásadní otázka. Proč jste vlastně stále s tímto člověkem?

A nebo si položíte trošičku jinou otázečku – zda by vám třeba ta nevinná vražda vaší bývalé lásky nakonec nějak neprošla. Možná se dostanete dokonce do té fáze, že už předem objednáte a zaplatíte rakev. Shodou okolností bude mít právě takové rozměry, aby se v něm ukrylo jedno partnerovo tělo. Pokud jste se nedejbůh dostali do finále a přítele či přítelkyni jste již „kuchli“ dobře nabroušenou čepelí, tak váš partnerský vztah asi nejspíše právě skončil. Pokud teď přemýšlíte, co dál dělat, tak jen poradím, že číslo na policii je 158.

V hlavě se vám začnou zmítat různé myšlenky. Odejít? Zůstat? Když ano, tak proč? Miluje mě ještě? Miluji já jeho / ji / je (gratulace, právě hrajete pokročilý multiplayer)?  Má to cenu? Nebylo by pro oba lepší to zkrátka odpískat? Ukončit? Ale co když nikoho jiného nenajdu? Jsme spolu tak dlouho, třeba se to zase zlepší. Asi to znáte :-). Možná vás to vyděsí, ale to je v pořádku. Tímto stádiem si musí projít každý vztah. Buď krachne. A nebo obstojí a oba si uvědomíte, proč jste stále spolu. Co v tom druhém máte. A že vlastně nemáte důvod odejít, protože by vás tam venku nejspíš nic lepšího nepotkalo (protože vypadáte jako Quasimodo, nemáte ústa, ale tlamu, máte v ní velké koňské zuby, nohy máte do X a na zádech pěkně vypouklý, stylový hrb jako nosí pouštní „camel“ :-)).

V této situaci se každý zachová jinak. Hodně záleží na hodnotách, charakteru a osobnosti člověka.

Buď si člověk poté, co zažívá vztahovou „krizovku“, srovná vše v hlavě. Zhodnotí všechna pro a proti – hodně pomáhá se někam na chvíli zavřít a zkusit si napsat seznam těch dobrých věcí, kterých si na partnerovi vážíte. A pak také sepsat vše špatné, co vám na něm naopak citelně vadí. Nedivte se, pokud ten druhý seznam bude trošičku delší :-). Ale cílem je si uvědomit, že i když má váš partner spoustu chyb, má také velké množství dobrých vlastností, které u někoho jiného jen tak nenajdete.

Stejně tak jste na tom vy. Nesnažte se hledat chybu jenom v něm. Jste v tom oba. Jedete v tom společně. Všechno to, co jste za ty roky posrali, budete muset opravovat rukou společnou a nerozdílnou. Ale jenom v případě, kdy si budete jistí, že to má cenu. Jenom pokud vy sami budete chtít. A jenom v případě, že v tom napravování vztahu nebudete sami. Pak to nemá smysl. Nemůžete to všechno odtáhnout na svých vlastních bedrech za někoho cizího. Buď se chcete někam oba posunout a nebo se jednomu z vás nechce. A nebo ten druhý nemůže (má třeba malý penis :-)). Je zkrátka slabý. Nespolehlivý. Líný. A nebo je to od přírody debil. Vy nevěříte tomu, že se nějak změní a on také nevěří, že přestane chlastat, hrát na automatech, olizovat vaši sousedku na místech, na které zavítají jazykem často jen instalatéři a údržbáři v pornofilmech.

Někteří lidé při prvotním náznaku komplikací odchází hledat jinam. Tuto skupinku humanoidů bych přirovnal k hledačům věčného štěstí. Hledají perpetuum mobile. Jsou to takoví feťáčci. Potřebují si zase naprat do žíly dávku svého morfia, aby se zase cítili na chvíli v pohodě. Je zajímá jenom ten pocit, jejich vlastní pocit. Jakmile právě nazžívají ten pocit, neumí žít, cítí se nesví a páchají sebevraždy. Jakmile se však zamilují, nastává obrat o 180 stupňů. Tihle lidé jsou jako Jekyll a Hyde. Dvě rozpolcené osobnosti uvězněné uvnitř jednoho těla. Jednou jsou nahoře a za chvíli zase dole. Je to s nimi jako na houpačce. Ráno vypadají jako nejšťastnější lidé na světě, večer jako kdyby se chystali na tramvajovou zastávku Krematorium Strašnice.

Milují ten pocit – a vůni spáleného masa (tohle jsem slyšel v nějakém hororovém filmu, přišlo mi vhodné dát to zrovna sem, celkem se to sem hodí :-)). Nejsou vyrovnaní sami se sebou.

Tihle lidé nepochopili, že základem každého úspěšného vztahu je naučit se milovat toho druhého takového, jaký je. Protože zamilovanost jednou opadne. Váš vztah se pak musí posunout do další a hlubší fáze. Nebude tak tak bezstarostná  a tajemná jako v období zamilovanosti, kdy poznáváte jeden druhého a každý den vás nutí váš protějšek objevovat nová a nová zákoutí. Nebudete už muset tolik zkoumat, protože svého partnera za ty roky dokonale znáte. A nebudete mít asi takovou potřebu píchat jako včelička (a jsme zase u toho sexu). Proto není smyslem života hledat stále toho „pravého člověka“ (hledání těch levých je snazší, je jejich plný parlament). Smyslem je naučit se milovat člověka, kterého jste našli.

Spousta lidí viní svého partnera z toho, že se právě kvůli němu cítí nešťastní. Nejčastěji jej začnou obviňovat v návalu vzteku, kdy vyplave na povrch všechno to špatné. Když k tomu pak ještě navíc zvýšíte hlas na nějakých 180 decibelů, jedno je jisté – váš partner přijde o bubínek, nasere se a nebude vás v danou chvíli poslouchat. Právě proto není nejlepším nápadem řešit tyto věci ve chvíli, kdy jste rudí vzteky, ale až poté, co se uklidníte. Chce to hodně sebeovládání zejména ve chvíli, kdy si jej představujete, jak jej právě napícháváte vidlicí na rožeň, ale dá se to naučit.

Pak si teprve můžete o těchto věcech promluvit a probrat je v naprostém klidu. A i váš protějšek to pak lépe vezme a nebude to brát jako útok na svou osobu. Ideální je to proložit i nějakými lichotkami (co dělá dobře), aby neměl pocit, že se ocitl na buzerplace. A občas je někdy lepší o některých věcech raději nemluvit. Ne vždy je nutné vašemu partnerovi říci úplně všechno, co máte na srdci. Někdy je lepší si něco nechat také pro sebe, pokud máte pocit, že by to těžce nesl a nemůže to nějak ovlivnit. A neposlední řadě se mu nevysmívejte (třeba kvůli tomu, že má jedno varle a miniaturní penis – tohle vážně těžce nesu třeba já doteď:-)).

Neříkám, že jakmile svého partnera opustíte a zaláskujete se někde jinde, tak se nebudete cítit lépe. Budete. Ale jenom chvíli. Časem se pak dostanete do stejné situace jako nyní. Budete pak opět hledat chybu v někom jiném? Utečete opět se staženým ocasem (asi jo, protože už se vám samým nadšením nepostaví tak jako dřív, sotva uvidíte svou lásku)? A nebo zkusíte možná začít hledat příčiny, které k tomu vedly. A začnete se také trochu snažit a zjišťovat zpětně, proč jste se opět dostali do slepé uličky, ze které není cesty ven.

Dlouhodobé vztahy totiž fungují jenom díky tomu, že oba partneři na nich pracují. Budování vztahu stojí spoustu úsilí a energie. Ne každý má chuť a vůli se vztahu nějak více věnovat (a pak to taky tak vypadá). Přirovnal bych to k posilování. Chcete dobře vypadat a také se tak cítit? Musíte pravidelně trénovat a cvičit. Studovat a učit se od ostatních. Každý se to může naučit. Ale musí chtít.

A i když budete tím největším odborníkem na vztahy, tak stejně nějaké chyby uděláte. Každý je dělá. Připravte se na to, že jich uděláte hodně. Některé budou osudové a kvůli nim těžce zapláčete (doslova). Ale hlavní je se snažit z vlastních chyb poučit. Nestačí se po rozchodu otočit na podpatku a říci, že ona byla stejně taková kráva a za všechno mohla stejně ona. Ne. Jestli ona byla kráva, tak vy budete nejspíš také pěkní voli, že jste si ji tak vychovali.

Zkuste si vzpomenout, jestli se tak chovala i na začátku vztahu. Byla stejná a vy jste to jenom neviděli skrze růžové brýle (a nebo jste to jen nechtěli vidět)? A nebo od svého protějšku chcete právě něco, co jste nikdy nevyžadovali, nikdy jste mu to pro jistotu neřekli a akorát vám teď ruplo v bedně a řekli jste si, že to „něco“ chcete teď HNED! Těžko můžete chtít po někom, aby se ze dne na den změnil. Zvlášť, když ani neví, jak a proč se má změnit.

Source : Krcmic.cz