Evropský den památky obětí terorismu

Evropský den památky obětí terorismu je každoroční příležitostí k uctění památky obětí terorismu na celém světě. Je připomínkou událostí z roku 2004, kdy došlo k bombovým útokům v Madridu, při nichž zahynulo 193 osob a další tisíce lidí byly zraněny.

Kdy si připomínáme Evropský den památky obětí terorismu

Evropský den památky obětí terorismu si připomínáme každoročně 11. března (11. 3.).

Terorismus

Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských) cílů. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté. Mezi teroristické metody patří atentáty, bombové útoky, únosy osob nebo dopravních prostředků a další násilné akty. Akty násilí bývají plánovány tak, aby u veřejnosti vyvolaly pocit strachu a nejistoty. Někdy má terorismus podobu vydírání s cílem dosáhnout splnění konkrétních politických požadavků. Vedlejším účelem teroristických akcí je také získání publicity.

Teroristických metod používají zejména skupiny ultrapravicové či rasistické, ultralevicové, náboženské (teď především islamistické, což je počátkem 21. století nejznámější a nejnebezpečnější druh terorismu, ale teroristické útoky páchali také extremisté jiných náboženství jako židovství, křesťanství a hinduismu) a nacionalistické či separatistické. Výjimečně byly teroristické útoky motivovány i jinými ideologiemi, například v souvislosti s hnutím za práva zvířat (ELF) a ekologickým hnutím (ekoterorismus), hnutím proti potratům (prolife) anebo odporem proti lidem odlišné sexuální orientace.

Nejčastější formy terorismu

Ohrožení výbušnými látkami
U tohoto typu terorismu rozlišujeme několik typů ohrožení. Nejdříve se objeví hrozba použitím výbušného systému. Následně dojde k nalezení podezřelého předmětu a na závěr výbuch předmětu v budově či na jiném místě. Tato ohrožení se vyskytují i na území České republiky. V případě hrozby výbuchem zjišťuje policie, zda se v uvedeném objektu nenachází předmět, který by mohl být bombou, ale také hledá anonymního oznamovatele.

Podezřelé předměty a poštovní zásilky
Podezřelý předmět je každý předmět, u kterého jeho umístění, účel, původ, vnější forma, majitel nebo jiná okolnost jeho výskytu nejsou známy nebo jsou podezřelé. V případě nálezu podezřelého předmětu je potřeba důkladně prošetřit jeho původ a zda se nejedná o nástražný výbušný systém. To provádějí policejní pyrotechnici za účasti dalších složek integrovaného záchranného systému (hasičů, záchranky).

Výbuch v objektu nebo jeho okolí
Po každém výbuchu je nutné si uvědomit, že může dojít k další explozi, a to buď díky zbytkům nevybuchlé výbušniny a nebo kvůli úniku výbušných látek z poškozených inženýrských sítí. Bomba také může obsahovat některou z nebezpečných látek. Situaci na místě výbuchu řeší opět ve spolupráci složky IZS. Ostatní osoby musí jednat velmi obezřetně a dle pokynů těchto složek.

Kybernetický terorismus
Jedná se o novou formu terorismu. Případné útoky na počítače a počítačové sítě jsou totiž velmi zničující pro každou vyspělou společnost. Dojít může například k chaosu v letecké, železniční a autobusové dopravě, v bankovním sektoru. Může ale také například dojít k zablokování rozvodů vody, elektřiny nebo plynu. Proto se věnuje velká pozornost problematice virů a antivirové ochrany.

Nové hrozby terorismu
Do popředí zájmu teroristů patří i jejich stálá snaha o získání látek používaných k výrobě zbraní hromadného ničení. Může jít například o chemické či biologické látky, z nichž některé lze použít k ohrožení obyvatelstva ? například v potravinách, vodě, ventilacích, dopravě apod. Oproti jiným teroristickým útokům může být při použití těchto látek ohrožen život i několika desítek tisíc lidí a část osob může i o život přijít.
Další nebezpečnou formou terorismu je v poslední době také tzv. sebevražedný terorismus. Udeří nečekaně, způsobí ztráty na životech a materiální škody, vyvolává chaos a paniku.

Historie terorismu

V průběhu dějin procházel terorismus vývojem, stejně jako celá občanská společnost. Vývoj terorismu je možné rozdělit do několika etap.

1. etapa

První etapa terorismu trvala přibližně do konce 17. století. Jako případy raného terorismu jsou často zmiňováni například zéloti, neboli v překladu z řečtiny horliví. Jednalo se o židovskou militantní skupinu, která vznikla v 1. století n. l. a v Římany okupovaném Jeruzalémě útočila na římské představitele a také na příslušníky místní šlechty, kteří se rozhodli s mocností spolupracovat. S formou raného terorismu se potýkali i účastníci křižáckých výprav v 11. století.

V oblasti Perského zálivu působila Haš-Iším, islámská sekta skládající se ze středověkých šíitských muslimů. Ta najímala a zaměstnávala zabijáky, aby se v malých skupinách vetřeli do sídla protivníka a zpravidla dýkou zavraždili jeho vůdce. Zatímco v případě zélótů byla převažující motivací odplata Římanům za jejich zacházení s původními obyvateli oblasti, u Haš-Iším byl hlavním impulsem náboženský aspekt.

Nacionalistická etapa

Druhou etapou, jež skončila v roce 1913, byla etapa nacionalistická. V rámci té, jak název sám napovídá, došlo k významné proměně motivu páchaných teroristických útoků – tím se stalo nacionalistické cítění aktérů. Prvním výrazným a často citovaným příkladem byla jakobínská diktatura v období Velké francouzské revoluce na konci 18. století. Během tohoto régime de la terreur, neboli také hrůzovlády, dali jakobínští vůdci v čele s Maxmiliánem Robespierrem popravit tisíce francouzských občanů ve snaze zbavit se svých odpůrců a přinutit obyvatelstvo hrozbou neustálého teroru k poslušnosti a následování jejich myšlenky dokonalého státu. Určitým paradoxem je, že samotný Robespierr spojoval pojem régime de la terreur s ideály cnosti a demokracie.

Kořeny moderního terorismu a nabírání myšlenek nacionalismu na síle můžeme pozorovat s počátkem 19. století, kdy si někteří z občanů mnohonárodnostních států začali více uvědomovat svou příslušnost k určité komunitě – národu či rase. Zrodil se také anarchismus, jehož stoupenci začali využívat násilí, bombové útoky a atentáty s cílem zničit systém a upozornit na zvyšující se ekonomické rozdíly mezi jednotlivými vrstvami společnosti, ke kterým došlo v důsledku průmyslové revoluce.
Období od roku 1880 do počátku první světové války se neslo především ve znamení atentátů na hlavy států. V roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexandr II. revoluční levicovou organizací Svoboda lidu, která bojovala za zavedení univerzálního volebního práva, svobodu projevu a zrušení samoděržaví. Úspěšný atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v roce 1914 byl jedním z podnětů, které rozpoutaly první světovou válku.

Terorismus v období světových válek

Třetí etapa je nazývána etapou válek a spadá do období od roku 1914 do roku 1945. Teror v pojetí první a druhé světové války bývá spojován především s masivními etnickými čistkami a hrůzami holokaustu. V kontextu světových válek jsou dnes historiky zpravidla vnímány jako akty teroru skutky obsahující krajní projevy aktu násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil něčí vůli. Načrtnout dělicí čáru, která by od spáchaného válečného násilí jasně oddělila akty teroru, je téměř nemožné i díky našemu vlastnímu vnímání terorismu.
Obecně uznávaná definice terorismu v první polovině 20. století neexistovala – stejně jako neexistuje ani dnes. Různí aktéři tak definují či vnímají terorismus a akty teroru odlišně, a to platí i pro jeho historii. Nelze ovšem říci, že by si mezinárodní společenství nebezpečí terorismu neuvědomovalo. V roce 1937, v reakci na atentát na jugoslávského krále Alexandra I. spáchaný etnickými separatisty, Liga národů přijala Úmluvu o předcházení a potlačování terorismu. Ta jako teroristický definovala trestný čin namířený proti státu, orientovaný na vytváření pocitu strachu ve vědomí určitých osobností, skupin lidí nebo obyvatelstva. Úmluva nicméně nikdy nevstoupila v platnost. Zabránily jí to v tom blížící se druhá světová válka a samotný rozpad organizace.

Terorismus v období studené války

Etapa studené války (1946 – 1989) byla zároveň i dobou nebývalého rozmachu terorismu, a to nejen co se týče počtu útoků, ale i jejich formy. Stejně tak se v tomto období objevila řada iniciativ usilujících o vytyčení jasné definice terorismu a rozšíření právní úpravy boje proti němu. Snaha o vytvoření obecně platné definice nicméně selhala, a to především díky neschopnosti klíčových mezinárodních aktérů se na ní dohodnout.
Terorismus jako pojem i fenomén se vždy potýkal a stále potýká se silnými politickými a emocionálními konotacemi. Vymezit tak jasnou hranici mezi trestným činem a teroristickým činem může být překvapivě těžké. Některé, především africké, státy požadovaly, aby obecná definice nezahrnovala použití násilí v kontextu bojů za sebeurčení a národní osvobození, což bylo pro jiné zcela nepřijatelné. Přestože v této etapě nedocházelo k vojenským střetům mezi dvěma hlavními bloky, konflikty se přesunuly na strategická území nečlenských států – tzv. bojiště studené války a hlavní mocnosti často finančně i zbrojně podporovaly právě ty teroristické skupiny bojující proti jejich oponentovi.

Došlo také k rozmachu revolučního terorismu a partyzánských bojů – např. vznik a aktivita guerill v jižní Americe. Začátkem 70. let se do hledáčku teroristických skupin dostali diplomatičtí zástupci a politici z třetích zemí. Na konci desetiletí došlo k přesunu pozornosti na dopravní prostředky – masivně vzrostl počet únosů dopravních letadel či lodí a útoků na letiště a nádraží.

Na počátku 80. let pak začal výrazně stoupat počet sebevražedných teroristických útoků. První teroristické sebevražedné útoky se objevily po vpádu Izraele do Libanonu v roce 1982. Rok na to došlo ke krvavému sebevražednému útoku na budovy jednotek mírových sil v Beirutu – zahynulo 300 amerických a francouzských vojáků. Z 283 sebevražedných útoků zaznamenaných v období od roku 1983 do roku 2000 jich měli 171 na svědomí Tamilští tygři, 91 islámští fundamentalisté a 21 kurdští separatisté.

Z právního pohledu reagovalo mezinárodní společenství nejaktivněji na teroristické činy týkající se dopravních prostředků. Přijata byla Úmluva o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel (1963, Tokijská úmluva), Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (1970, Haagská úmluva) a Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (1970, Montrealská úmluva) a její protokol (1988).

Co se týče námořní dopravy, k hlavnímu rozmachu právních instrumentů došlo až v 90. letech přijetím Úmluvy o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby (1988) a jejího protokolu (1988). Mimo jiné byly v této etapě také přijaty úmluvy mířící na ochranu diplomatických zástupců států. Je nicméně nutné si připomenout, že žádná z výše uvedených úmluv neposkytla mezinárodnímu společenství obecně uznávanou a jednotnou definici terorismu.

Nynější terorismus

V zatím poslední, tedy páté, etapě historického vývoje terorismu se nacházíme nyní. Odborníci ji označují za období tzv. studeného míru. V rámci ní zaujal hlavní místo náboženský a nacionalistický terorismus. Terorismus se stal zásadní bezpečnostní hrozbou ohrožující nikoliv pouze významné politické představitele či budovy/místa, ale i běžné civilisty.

Tzv. Nový terorismus se již nesnaží zasáhnout konkrétní osoby, ale dosáhnout co nejvyššího počtu náhodně zvolených obětí, maximalizovat materiální škody a především vytvořit destruktivní dopad na zasaženou společnost. Některé teroristické skupiny (např. ISIS, Al-Káida) nepůsobí pouze regionálně, ale operují celosvětově prostřednictvím svých více či méně přidružených odnoží – s cílem vyvolat co největší strach a pocit ohrožení.
Nechvalně proslulým se v tomto ohledu stal především útok Al-Káidy na Světové obchodní centrum v New Yorku a budovu Pentagonu ve Virginii dne 11. září 2001. Na evropské půdě pak následovaly bombové útoky nejdříve v madridském (březen 2004) a následně londýnském metru (červenec 2005).

Jednotná a obecná definice terorismu i přes události posledních dvou dekád nicméně nadále chybí. Zatím nejmodernější lze najít v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu (1999). Ta stanovuje, že teroristickým aktem je čin splňující následující prvky: jeho cílem je zdraví a život civilních osob, nejedná se o legální způsob boje v rámci ozbrojeného konfliktu (ať už mezinárodního či vnitrostátního), jeho účelem je obecné vyvolání strachu u obyvatelstva (nikoliv tedy konkrétní osoby), sleduje určitý politický cíl a jeho nepřímým objektem je vláda nebo mezinárodní organizace.

Boj proti terorismu

Mezinárodní terorismus v posledních desetiletích dosáhl kvalitativního posunu ve vytváření mezinárodně propojených struktur, pročež se mezinárodní společenství již několik desetiletí víceméně úspěšně snaží spojit své síly v boji proti tomuto fenoménu. To byl také hlavní důvod, proč OSN od 60. let přijala řadu úmluv, které umožnily podstatně zdokonalit mezinárodní spolupráci v této oblasti tím, že určily její legislativní rámec. Až dosud bylo přijato 13 hlavních mezinárodních konvencí, které vymezily odpovědnost a závazky jednotlivých států v oblasti trestního práva hmotného (závazek kriminalizovat předmětná jednání) i v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, a přispěly tak k vyšší koordinaci spolupráce. Většina těchto konvencí byla podepsána a následně ratifikována i vládami České republiky. V rámci OSN pokračují diskuse o textu návrhu Obecné úmluvy OSN o boji proti mezinárodnímu terorismu (UN Comprehensive Convention on Combatting International Terrorism). Několik mezinárodních úmluv v oblasti boje proti terorismu bylo sjednáno i v rámci Rady Evropy (zejm. Evropská úmluva o potlačování terorismu a Evropská úmluva o prevenci terorismu).

Evropská unie a terorismus

Aby se v prvé řadě teroristickým trestným činům předcházelo, bojuje EU proti teroristické propagandě offline i online. Podniká kroky, aby odstřihla teroristy od prostředků a omezila prostor pro plánování, financování a páchání útoků, a bojuje také proti radikalizaci. V prosinci 2020 předložila Komise novou protiteroristickou agendu, která stanoví další postup pro opatření k boji proti terorismu na úrovni EU s cílem lépe předvídat teroristické hrozby, předcházet jim, chránit před nimi a reagovat na ně. Protiteroristická agenda je jedním z výsledků dalšího postupu v oblasti vnitřní bezpečnosti, což je hlavní složka strategie bezpečnostní unie, kterou Komise přijala v červenci 2020.

Evropský den památky obětem terorismu byl stanoven po bombových útocích v Madridu dne 11. března 2004. Od roku 2005 Evropská unie v tento den vzpomíná na oběti teroristických zločinů na celém světě.

Důležitou součástí práce Komise při řešení všech rozměrů teroristických hrozeb je poskytování podpory obětem trestných činů, včetně obětí teroristických útoků. EU zavedla pevný právní rámec na ochranu obětí v celé Evropě prostřednictvím celounijního systému kompenzací, směrnice o právech obětí a směrnice o boji proti terorismu. V lednu 2020 zahájilo odborné centrum EU pro oběti terorismu, které zřídila Komise, svou činnost zaměřenou především na poskytování podpory členským státům při pomoci obětem po teroristickém útoku. Centrum rovněž zveřejnilo příručku EU o obětech terorismu. Komise Ursuly von der Leyenové přijala vůbec první strategii EU v oblasti práv obětí (2020–2025).
Hlavním cílem této strategie je zajistit, aby všechny oběti trestných činů bez ohledu na to, kde v EU k trestnému činu došlo, mohly plně využívat svých práv. Strategie má za cíl dát obětem lepší možnost trestné činy oznamovat, požadovat náhradu škody a zotavit se z důsledků trestného činu.

V září 2020 Komise zřídila platformu EU pro práva obětí a jmenovala svého prvního koordinátora Evropské komise pro práva obětí.

Síť pro zvyšování povědomí o radikalizaci prostřednictvím pracovní skupiny pro památku obětí terorismu prezentuje zkušenosti obětí, posiluje povědomí o všech obětech terorismu a zdůrazňuje důsledky násilného extremismu na člověka. Podpora obětí a jejich práva rovněž představují jádro činností evropské sítě sdružení obětí terorismu, kterou zřídila Komise.

Source : Krcmic.cz